Nedílnou součástí rozšíření Evropské unie v květnu tohoto
roku byl závazek nových členských zemí, usilovat
o začlenění do skupiny států používajících jednotnou
společnou měnu, euro. Třebaže doba přechodu na euro
není časově limitována, mnozí reprezentanti nových
členských zemí tento krok od počátku vnímají jako prestižní
záležitost. V jejich veřejných prohlášeních pak nezřídka
bývá přání otcem myšlenky a touha po co nejlepší
prezentaci země vítězí nad střízlivou rekapitulací možností
domácí ekonomiky.
Úzkou branou, kterou musí každý kandidát přijetí eura projít
předtím, než úspěšně završí cestu do Hospodářské a
měnové unie (EMU), je splnění tzv. Maastrichstských kritérii
(MK). Podstata těchto kritérií je již dostatečně známa, proto
spíše jen pro pořádek připomeňme, že definují maximálně
přípustnou výši inflace spotřebitelských cen, dlouhodobých
úrokových sazeb, schodku veřejných financí, veřejného
dluhu a rozptylu měnového kurzu. Účelem sepsání MK,
která se stala součástí evropského právního kánonu v roce
1992, bylo předejít tomu, aby se členem EMU staly
ekonomiky ohrožující svojí nestabilitou úspěch náročného
projektu zavedení společné měny.
Jakkoliv samotný požadavek zamezení vstupu rizikových
kandidátů do eurozóny zůstává i dnes oprávněný, podle
našeho názoru je použití MK v jejich historické podobě
pro současné rozhodování problematické minimálně ve
dvou směrech.
Pokračování analýzy naleznete v Makroekonomickém přehledu s tématem "Jak směrodatná jsou Maastrichtská kritéria?", ke stažení ve formátu pdf ZDE.