Česká sociální demokracie se zřejmě rozhodla spálit mosty a vydala se na cestu čirého populismu, kombinovaného s láskou k státně dirigovanému hospodářství. Posledním potvrzením tohoto trendu je návrh „zdravotnické reformy“ a la ČSSD, který obsahuje naprosto neuvěřitelné věci, kterým bychom se ještě před několika lety smáli. Je sice fakt, že vedení sociální demokracie se od plánu svých lidí zatím distancovalo, ale je otázka, zda to nebyla jen reakce na drtivé ohlasy v tisku.
Je ovšem nesporné, že zdravotnictví a především jeho financování představují snad nejobtížnější problém ve fungování veřejného sektoru ve všech rozvinutých zemích a že žádná česká vláda nebyla doposud schopná se se zdravotnictvím systémověji zaobírat. Zdravotnictví je vystaveno všem typům tržních selhání, které ekonomie zná, a je také snad nejvíce postiženo normativními (a tedy prakticky nezměnitelnými) představami lidí o tom, co je správné a co je spravedlivé. Strukturování a reforma zdravotnického systému jsou proto mimořádně obtížné.
Velmi zjednodušeně řečeno, existují tři modely financování zdravotnictví. V tom prvním je jediným poskytovatelem zdravotních služeb stát a stát také zdravotnictví financuje: Stanovuje mzdy lékařů, rozhoduje o investicích apod. Takový systém jsme měli v socialistickém Československu a doposud funguje například (kupodivu) ve Velké Británii. Systém je to mimořádně náročný na administrativní kapacitu státu a velmi náchylný k neefektivnosti a zneužívání ze strany státu. U nás vedl k mizerné péči, v Británii se udržuje zuby nehty jen díky typické britské kombinaci fatalismu a pragmatismu. Zvýšení efektivnosti takovéhoto státního systému je neobyčejně drahé, neboť vláda ani pacienti nemají korektní představu o nákladech na poskytování různých druhů léčby.
Druhou možností je zprostředkovávání zdravotní péče přes zdravotní pojišťovny, které platí lékařům za jejich služby a které dostávají peníze od pojištěnců. Tento systém dominuje v kontinentální Evropě a je zaveden i u nás. Systém zdravotních pojišťoven trpí vysokými náklady pojišťoven, nesymetrickými informacemi mezi pacienty a lékaři a mezi lékaři a pojišťovnami. Jeho další nevýhodou je ne úplně jasně definovaná role pojišťoven: Dělají to pro zisk, nebo z lásky k bližnímu? Jak je regulovat a k čemu je lze nutit (musí například podepisovat smlouvy s každou nemocnicí?). U nás pojišťovny postupně degenerovaly až k dnešnímu stavu, kdy slouží spíše jako přerozdělovači peněz na cestě od pojištěnců k lékařům, aniž by do procesu nějak aktivně zasahovaly. Dnešní český systém je tedy něco jako kombinace prvního a druhého modelu financování.
Poslední možností je nezavádět povinné všeobecné zdravotní pojištění, pojistit ze zákona jen starší a sociálně nejohroženější skupiny obyvatel a ponechat rozhodnutí o (ne)pojištění lidí v aktivním věku na nich. Takový systém funguje ve Spojených státech a je velmi efektivní v léčení lidí, kteří pojištění mají. Zhruba 40 milionů lidí je však bez pojištění, část z nich dobrovolně, část z nich nedobrovolně a jejich léčba je velmi problematická.
Při hledání modelu financování zdravotnictví jde tedy o hledání nejmenšího zla: Každá země se snaží najít systém, který bude nejlépe odrážet názory obyvatel, který ale nebude neúnosně drahý. V Čechách jsme se na začátku 90. let rozhodli pro pojišťovny a doufali, že pojišťovny přinutí poskytovatele zdravotní péče poskytovat kvalitní a finančně únosné služby. Zapomněli jsme ovšem, že aby tohoto pojišťovny dosáhly, musí dostat do rukou nástroje, jak efektivní léčbu vyžadovat. Pokud pojišťovny musí podepsat smlouvu s každým poskytovatelem zdravotní péče a musí proplatit všechno, co jim tento pošle, jejich zájem na efektivnosti systému je minimální.
Pokud navíc necháme pacienty zcela mimo financování, tj. když je pro ně všechno “zadarmo“, nebudou mít zájem na efektivnosti ani oni. Proto dnes nemáme žádný účinný nástroj jak omezovat rychle rostoucí náklady na zdravotnictví, ani nevíme, zda vyšší ceny znamenají vyšší kvalitu.
Pokud tedy chceme, aby české zdravotnictví fungovalo lépe, musíme nějakým způsobem motivovat lékaře i pacienty, aby společně hledali efektivní způsoby léčby. To je samozřejmě obtížné, z již zmíněných důvodů nestandardnosti „tržních“ vztahů ve zdravotnictví.
Je ale utopie myslet si, jak se zdá býti faktem u sociálních demokratů, že efektivní léčbu dokáže nadekretovat stát. Ani tisíc krajských odborníků nezajistí, aby si lidé vybírali efektivní metody léčby, pokud se na úhradě jejich nákladů nebudou alespoň malou částí podílet. A ani zestátnění soukromých ambulancí nezajistí, že provoz bude levnější.
Zdá se však, že české veřejnosti se nápady ČSSD líbí, neboť preference sociální demokracie stoupají. Češi tak potvrzují svoji pověst jednoho z nejlevicověji a „nejrovnostářštěji“ zaměřeného národa, který má nejradši, když mu vládci slibují, že se nebudou muset o nic starat. Nestarali se 40 let komunismu a jak to pěkně fungovalo…
Ondřej Schneider
Vedoucí katedry Evropské ekonomické integrace a hospodářské politiky na Institutu ekonomických studií FSV UK. V letech 1998 až 2001 hlavní ekonom Patria Finance.
(autor je externím spolupracovníkem Patria Online, jeho názory nereprezentují oficiální stanovisko společností skupiny Patria)