Strukturu hospodářství, tj. podíly oficiální a stínové ekonomiky, neovlivňují samozřejmě jen daně, o nichž jsme psali v minulém díle. Příčin lze nalézt mnoho. Věnujme se alespoň těm nejzřetelnějším.
Regulace. Existence státní regulace, tj. zákazu či omezení určitých aktivit, sama o sobě podněcuje zájem o tyto aktivity. S vyšším rizikem jde ruku v ruce vyšší výnos. Přirážky k výrobním nákladům musí pokrýt i riziko případné pokuty, vyhoštění či pobytu v nápravném zařízení. S regulací souvisí také zvýšení transakčních nákladů v regulovaných odvětvích například v podobě dodatečné administrativy nebo licenčních poplatků. Regulace se týká především produkce zboží či služeb vnímaných jako společensky škodlivé či nevhodné (drogy, prostituce), zahraničního obchodu ze strategických či ochranářských důvodů.
Velmi silnou regulaci lze nalézt také na trhu práce, neboť na tomto je předmětem obchodu člověk, se kterým se přeci musí slušně zacházet. Nic se ale nemá přehánět. Největším neštěstím je, když si vláda usmyslí, že ví lépe než občané, co je správné. Takovým příkladem je zavedení 35-ti hodinového pracovního týdne ve Francii. Ideální příležitost pro bujení stínové ekonomiky. Z podobného soudku je návrh ministra práce a sociálních věcí Zdeňka Škromacha na čtyřicetihodinový pracovní týden, který by slučoval jak hlavní, tak vedlejší pracovní poměry. Prostě 40 hodin a dost. Chcete-li si přivydělat, musíte svou práci, a výdělek zatajit. Podobné návrhy nevznikají z naivity, ale paradoxně z ušlechtilé myšlenky snížit míru nezaměstnanosti přerozdělením práce mezi více osob. Zapomíná se přitom, že lidé mohou mít vlastní preference, co se týče volby mezi prací (a příjmem) a volným časem. Regulace délky pracovní doby neškodí pouze, je-li v souladu s těmito preferencemi. Není náhoda, že ve Francii sílí hlasy po zrušení 35-ti hodinového pracovního týdne.
Selhání kontroly regulace a vymahatelnosti práva. Zde patrně není potřeba se rozepisovat. Když podnikatel dobře ví, že soudy a finanční úřady jsou kapacitně přetížené, může se pokusit tu a tam v účetnictví něco zapomenout, platit pozdě dodavatelům, nebo neplatit vůbec. Do této kategorie spadá také
korupce.
Cena práce. Rozsah stínové ekonomiky ovlivňuje také cena pracovních sil na oficiálním trhu. Příliš vysoké mzdové náklady mohou firmy řešit třemi způsoby: přestat podnikat, přestěhovat výrobu za levnější pracovní silou do jiné země nebo se částečně "přestěhovat" z oficiálního trhu na černý trh pracovních sil. V této souvislosti je zajímavé, že stínová ekonomika by mohla sloužit jako nárazník omezující cyklické výkyvy v případě rigidity mezd na oficiálním trhu práce. Recese ve skutečnosti nemusí být tak zlé, jak ukazují oficiální statistiky HDP a nezaměstnanosti. Ale to už jsme u dalšího bodu.
Selhání oficiální ekonomiky. Ať již selháním myslíme cyklický pokles výkonnosti oficiální ekonomiky, nebo strukturální problémy, obojí dává příležitost k růstu stínové ekonomice a vytváření duální ekonomické struktury. Když nezaměstnaný dlouho nemůže nalézt práci na oficiálním trhu práce, roste pravděpodobnost, že se pokusí zajistit obživu ilegální prací.
Boj proti stínové ekonomice. Impuls k růstu podílu stínové ekonomiky může paradoxně poskytnout snaha o její potírání. A to v případě, kdy se vláda nebojuje proti nelegálním aktivitám uplatňováním existující legislativy, ale zesílením regulace v podobě záplavy nových zákonů a vyhlášek. Nejsou-li ovšem v praxi uplatňovány a vymáhány, důvěra v právní stát klesá a podíl stínové ekonomiky narůstá. Otázkou je, zda politici vždy skutečně usilují o potírání stínové ekonomiky. Případů provázanosti politiky a nelegálních či pololegálních ekonomických aktivit je známo více než dost. V zemích se zvláště velkým podílem stínové ekonomiky, by boj proti ní mohl také znamenat ztrátu přízně velkého počtu voličů.
Příčinou růstu stínové ekonomiky může být i upřímně, ale špatně vedená snaha o její redukci. V případě nárůstu podílu stínové ekonomiky dochází k redukci daňových příjmů a schopnosti státu zajistit obvyklé veřejné služby. Pokud se snížení daňových příjmů pokusí vláda kompenzovat zvýšením daňových sazeb, může dojít k dalšímu poklesu oficiální ekonomické aktivity a růstu stínové ekonomiky. V podstatě jde o obdobu problému ražebné-inflace. Podobnost s inflací tu je ještě jedna. Inflační očekávání se mění jen pozvolna a desinflace po dlouhém období vysoké inflace bývá velmi nákladná. Stejně obtížné a nákladné bývá přesvědčit občany, že od teď se platí daně a podniká poctivě. Velmi pozvolná kultivace českého ekonomického prostředí v průběhu hospodářské transformace to jen potvrzuje.
David Marek