Již několikrát jsme se věnovali změně pohledu na roli vlád a jejich ekonomických politik, ke kterému došlo začátkem 21. století. Zatímco 90. léta minulého století byla ve znamení liberalizace, privatizace a omezování role vlád (alespoň ve většině zemí světa tomu tak bylo…), začátek tohoto století jakoby oživil ideály aktivnější a osvícenější vlády.
V makroekonomické politice je tento posun nejlépe viditelný v demisi tzv. washingtonského konsensu, který dominoval hospodářské politice 90. let prakticky ve všech zemích světa a své jméno dostal po dvou washingtonských institucích, Mezinárodnímu měnovému fondu a Světové bance, které byly nejčastějšími „zvěstovateli“ washingtonského konsensu.
Autor základního „desatera“washingtonského konsensu, ekonom John Williams ovšem nikdy nepovažoval svůj návrh za úplný program hospodářské politiky, měl spíše sloužit jako nejmenší společný základ, podmínky nutné, nikoliv však dostatečné pro ekonomický růst.Bohužel, jak už to bývá, politici si vše zjednodušili a zapomněli, že ekonomický růst nevzniká v abstraktní makroekonomické oblasti, ale v konkrétních, mikroekonomických subjektech.
Dnes se však z vaničky vylévá i dítě,neboť konservativní makroekonomická politika je obviňována ze znemožňování ekonomického růstu, což je nesmysl. Veškeré výzkumy potvrzují, že ekonomice se opravdu daří lépe, pokud splňuje základní kritéria dnes zdiskreditovaného washingtonského konsensu, tj. má nízkou inflaci, malý nebo žádný rozpočtový schodek, nízké daně a plovoucí měnový kurs. Dnešní „mantra rychlého růstu“ však na tyto základy zapomíná. Řada vlád (s úlevou?) opouští základy konservativní makroekonomické politiky a přechází na koncept „get growth going“, neboli GGG. Podle této „teorie“ je růst ze všeho nejdůležitější a prakticky nezáleží jak ho dosáhneme. Lze tedy uvolnit rozpočet, trochu zvýšit inflaci, zvýšit ochranářská opatření: to vše přeci ekonomice pomáhá, nebo ne?
Strukturovanější pohled prozradí, že GGG je spíše eklektická směs krátkodobých stimulačních opatření, která mají opodstatnění v případě prudké krize, mimořádného propadu cen. Většina ekonomik však takovými šoky prochází jen výjimečně a aplikování agresivní makroekonomické politiky tedy většinou není namístě, neboť jen přispěje k budování nerovnováh v ekonomice. Dobrým příkladem agresivní makroekonomické politiky byla koneckonců i Česká republika v letech 1996-1997.
Aktuálnějším příkladem jsou Spojené státy, kde jsou reálné úrokové prakticky na nulové úrovni a vláda pumpuje do ekonomiky peníze nebývalým tempem. I díky zvýšení schodku vládního rozpočtu na 6% HDP v roce 2003 z úrovně schodku 1,5% v roce 2002 se tempo růstu americké ekonomiky zvýší až na 3,5% v roce 2004. Skvělý úspěch? Možná pro presidenta Bushe, který bude příští rok obhajovat svůj úřad, a jistě použije jako argument růst ekonomiky (jeho program snížení daní se jmenuje „Jobs and Growth Act“…) ale pro dlouhodobé zdraví americké ekonomiky jistě ne. Nicméně, dnes i ve Washingtonu vládne koncept GGG…
Ondřej Schneider
Vedoucí katedry Evropské ekonomické integrace a hospodářské politiky na Institutu ekonomických studií FSV UK