Obvykle se hovoří o výnosech privatizace. Tento proces má však také svou nákladovou stránku, kde vystupují náklady na řízení privatizačního procesu, odměny poradcům, ale také náklady v podobě možných negativních dopadů na vývoj české ekonomiky. Mezi posledně jmenované patří také kurzové konsekvence plateb za zprivatizovaný majetek, o kterých se v poslední době často diskutuje.
Premiér Miloš Zeman a guvernér ČNB Zdeněk Tůma se minulý týden dohodli na principech, jak eliminovat dopad privatizačních příjmů na kurz koruny. Část příjmů by měla být zmražena na účtu u ČNB a použita na budoucí devizové platby vlády. Další část privatizačních příjmů by neměla přijít v devizách, nýbrž v korunách. Investoři by si museli půjčit korunové prostředky od některé banky operující na českém trhu. A konečně poslední část nakoupí ČNB do svých rezerv. Nicméně připomeňme, že státní rozpočet, stejně jako rozpočty mimorozpočtových fondů, počítají s korunovými dotacemi z FNM. Podívejme se na jednotlivé metody blíže.
Nejdříve se podívejme na odkup deviz do rezerv ČNB. Kolik by měla odkoupit ČNB do svých devizových rezerv? Patrně tolik, kolik bude potřebovat FNM na úhradu všech plateb, které mu naplánovala vláda. A vláda již naslibovala mnohamiliardové dotace z rozpočtu FNM. Příjemci budou státní rozpočet, Státní fond dopravní infrastruktury, Státní fond rozvoje bydlení. Navíc FNM by měl přímo uhradit část ztráty České Konsolidační agentury. Dohromady bude vláda potřebovat, aby FNM konvertoval devizové prostředky v takovém objemu, aby mohl uhradit naslibované závazky v hodnotě zhruba 80 mld. Kč. ČNB může odkoupit do devizových rezerv více. Devizové prostředky ČNB však musí být alokovány do velmi likvidních aktiv s nízkým výnosem, depozit u bank, případně zlata. Koupi privatizačních příjmů do svých rezerv by ČNB financovala emisí české měny, kterou by musela sterilizovat, pokud by chtěla zamezit výraznému zrychlení růstu peněžní zásoby. Sterilizace v podstatě znamená opětovné stažení korunové likvidity z trhu, za které však ČNB musí zaplatit repo sazbu. Právě kladný úrokový diferenciál mezi českou repo sazbou a výnosem z držby devizových rezerv by byl nákladem pro ČNB. Nákup deviz přímo do rezerv ČNB je v podstatě identický intervenci ČNB na trhu. Připomeňme, že hospodářský výsledek ČNB je v případě kladné hodnoty zahrnut do státního rozpočtu. V případě záporné hodnoty spadne do kolonky neuhrazená ztráta z minulých let, a ta se následně pokrývá případným ziskem v dalších letech.
Dalším opatřením je zmrazení části privatizačních příjmů. Pravděpodobně se bude jednat o uložení na zvláštním účtu u ČNB, jež byl založen právě za tímto účelem. Vláda by měla své budoucí závazky v cizí měně hradit z těchto devizových prostředků. Devizové závazky vlády jsou však zanedbatelné ve srovnání s očekávanými privatizačními příjmy. Ledaže by vláda využila privatizační příjmy k úhradě některých mimořádných velkých výdajů. Jednou z příležitostí k využití privatizačních příjmů by byl nákup stíhacích letounů. Celková investice do stíhacích letounů a příslušenství by mohla dosáhnout výše 100 mld. Kč, třetina očekávaných privatizačních příjmů by tak nemusela být vůbec konvertována do korun. Náklady "zmražení" devizových privatizačních příjmů jsou identické nákladům odkupu do rezerv ČNB, jenom jsou nyní na bedrech vlády. Je patrné, že se těmto nákladům vyhnout nelze a jde jen o to, kdo je ponese, ale i to je spíše formální záležitost, neboť nakonec dolehnou na státní rozpočet a daňového poplatníka.
Posledním opatřením by měl být požadavek pro kupce privatizovaného majetku zaplatit částečně v korunách, které by si měl vypůjčit u některé z bank zastoupených na českém trhu. Jedná se pouze o jakési kvazi řešení, neboť k úhradě splátek korunového úvěru si bude muset zahraniční investor směnit své devizové prostředky. Navíc není jasné, zda by na to zahraniční investoři přistoupili, neboť domácí úrokové sazby jsou vyšší než eurové či dolarové sazby a navíc by nesli devizové riziko. Ze strany investorů je potom logické zahrnout tyto dodatečné náklady do ceny a nabídnout méně. Není jasné, zda o této podmínce věděla německá RWE Gas, když se ucházela o koupi Transgasu a osmi regionálních distributorů plynu.
První dvě řešení by sice byla efektivní při eliminaci dopadů na kurz koruny, nesou s sebou však náklady v podobě úrokového diferenciálu a kurzového rizika. Existují také "náklady příležitosti", tj. náklady v podobě ušlého zisku při utracení privatizačních příjmů. Přičemž utracením nemusí být jen zvýšení vládní spotřeby a investičních výdajů, ale také zahájení reformy důchodové reformy či uskutečnění plánovaného vzniku Sociální pojišťovny. Poslední řešení, úhrada privatizace korunovým úvěrem, kurzový problém neřeší, ale alespoň ho rozkládá do delšího časového období. Problémem však je dopad této dodatečné podmínky na ochotu případných zájemců účastnit se neuzavřených privatizačních tenderů. Případ privatizace ČEZu ukazuje, že dodatečné podmínky mohou mít nemalý dopad na ochotu zájemců a jimi nabízenou cenu. Z pohledu měnové politiky by bylo žádoucí privatizaci rozložit více v čase. Poněkud paradoxně tak možná zní, že je dobře, že se odložil prodej státního podílu v Českém Telecomu a proti dalšímu posilování koruny by pomohlo také zdržení v privatizaci elektroenergetiky.
(David Marek)