Tohoto se přesně němečtí ekonomové, politici i daňoví poplatníci obávali: Německo má společnou měnu s Itálií a ta hromadí dluhy, které ohrozí stabilitu i německého hospodářství. Proto vymysleli politici maastrichtská kritéria, která měla omezit schodky rozpočtu na 3% HDP a proto bývalý německý ministr financí Eichel prosadil tzv. "pakt stability", ve kterém se země přistupující ke společné měně zavázaly k postupnému vyrovnávání rozpočtů a udržování vyrovnaných rozpočtů a zároveň se dohodly na poměrně přísných pokutách za překročení dohodnutých limitů. Tyto měly odstrašit kterékoliv budoucí "hříšníky" a zabránit tak nezodpovědné fiskální politice jednotlivých států EU, která by mohla ohrozit projekt společné měny eura.
Itálie má však již měsíc novou vláda a nové vlády mají tendence nacházet "kostlivce" schované předešlými vládami. Možná právě proto oznámil včera nový italský ministr financí, že schodek italského státního rozpočtu (v Itálii, stejně jako v ostatních zemích EU je státní rozpočet skutečně státním rozpočtem a ne selektivním podúčtem, jak to často bývá v České republice) skončí schodkem 23 miliard euro a ne 10 miliard, jak bylo plánováno. V poměru k HDP jsou to stále ještě nízká čísla: schodek by mohl skončit maximálně na 2,6% HDP, nicméně Itálie má problém, neboť výše zmíněný Pakt stability ji zavazuje ke schodku ve výši maximálně 0,8% HDP. Italský ministr proto přišel s několika návrhy, jak schodek ještě tento rok snížit, nicméně ty nepřesvědčily ani ekonomy ani Evropskou komisi. Například vyšší příjmy z privatizace se v EU nezapočítají do bilance veřejných rozpočtů, jen snižují celkový veřejný dluh.
Italská vláda tedy zřejmě bude muset odpovídat na nepříjemné otázky z Bruselu. Českému pozorovateli nezbývá než si přát, aby Česká republika co nejdříve podléhala stejně přísné kontrole.
(Ondřej Schneider)