O tom kdy budeme platit eurem a návratu vyčpělé kritiky

Diskuse o euru by měla mít dvě roviny. První jsou otázky pro a proti výměny korun za eura a načasování tohoto okamžiku. Druhá rovina je o tom, co děláme pro přípravu země na vstup do eurozóny, tedy proto, aby co nejdříve převážila pozitiva přijetí eura nad riziky tohoto kroku. Nejdříve bychom si měli zamést před vlastním prahem, dát si do pořádku ekonomiku ve všech aspektech vnější i vnitřní rovnováhy bez ohledu na euro. Poté se můžeme rozhodovat, zda euro ani či ne.

Pokud se dnes začíná mluvit o odkladu přijetí eura kvůli tomu, že máme v nepořádku veřejné rozpočty, je to jednoznačně selhání vlády v poslední letech. Vláda Vladimíra Špidly sice vypracovala koncept reformy veřejných rozpočtů, ale naplnila jej pouze minimálně, následující vlády Stanislava Grosse a Jiřího Paroubka už byly pouze o prázdných, leč někdy siláckých, slovech. Problémy a zoufale chaotické kroky při sestavování státního rozpočtu na příští rok jsou toho důkazem. Vyslovit myšlenku, že je lepší zadlužovat zemi sociálními dávkami, než dát do pořádku vládní finance a připravit se na přijetí eura, je ukázka nehorázné nezodpovědnosti, nedostatku racionálního ekonomického uvažování, případně krátkozrakého hedonického přístupu "po nás potopa". Nedostatek argumentace podtrhují výmluvy, že máme (prozatím) ve srovnání s jinými zeměmi malý státní/veřejný dluh, a proto se můžeme vesele zadlužovat. Maďarsko také kdysi mívalo bezpečně nízký státní dluh. O vážnosti situace svědčí, že o posunutí termínu vstupu do eurozóny kvůli rozpočtovému schodku otevřeně mluví i první náměstek ministra financí.

Příprava na euro má ještě jeden důležitý aspekt: fungující trh práce. V okamžiku, kdy ztratíme dva důležité prvky hospodářské politiky, úrokové sazby a směnný kurz, musí přizpůsobování ekonomiky vnějším okolnostem plně převzít rozpočtová politika a pružně fungující trh práce. Díky rychlému hospodářskému růstu míra nezaměstnanosti klesla, strukturální nezaměstnanost se ale nelepší. Není divu, nůžky pasti chudoby, jejichž čepelemi jsou sociální dávky a mzdy, se dále rozevírají. Snaha o zkrocení tohoto problému rychlým zvyšováním minimální mzdy je vytloukání klínu klínem. O fungujícím trhu nájemního bydlení, podmiňujícím prostorovou mobilitu pracovních sil, si můžeme nechat zdát. Změny v pracovně-právní legislativě budí spíše rozpaky než nadšení.

Odklad vstupu do eurozóny o rok či dva by nebyl fatální záležitostí. Ostatně nejsme jediní v regionu, kdo má problém s plněním maastrichtských kritérií. Nicméně hrozba delšího odkladu by mohla být ztrestána zhoršením ratingu a zvýšením rizikové prémie. Tím by se prodražilo dluhové financování jak firem tak státního dluhu. Kritika rozpočtové politiky trvala tak dlouho, ač poněkud vyčpěla (zdá se mi, že podobné to začíná být s reformou penzijního systému). Navíc se ekonomice začalo dařit a přes růžové brýle se problémy zdály menší. Až příprava rozpočtu na příští rok odhalila, v jak rozvráceném stavu zanechala předchozí vláda správu našich peněz. Z pohledu České republiky, ale i dalších aspirantů, je možná největším přínosem eura tlak dát si do pořádku veřejné finance. Sami si rozumně vládnout asi nedokážeme.