Mezi ekologickými aktivisty se uhlí jako energetický zdroj příliš velké oblibě netěší. Loňské spory kolem elektrárny Prunéřov, na kterou měla svého času spadeno i vzdálená Mikronésie, jsou toho důkazem. Vzestup asijského kontinentu s sebou ale nese ještě jinou „nepříjemnou pravdu“: poptávka po uhlí dnes dosahuje nejvyšší úrovně v historii.
Mezinárodní energetická agentura (IEA) odhaduje, že světová spotřeba této suroviny vzroste během následujících 25 let o pětinu, a to ještě pokud vlády dodrží současné „zelené“ sliby (tj. mamutí investice do obnovitelných zdrojů energie). Čína, která s pomocí uhlí vyrábí 70 % elektřiny, podle IEA v příštím čtvrtstoletí postaví nové tepelné elektrárny o kapacitě 600 gigawattů (GW), což zhruba odpovídá současné kombinované kapacitě Evropy, USA a Japonska (Temelín má výkon 2 GW). Analytici bankovního ústavu Nomura tento odhad považují za příliš skromný a domnívají se, že jen v následujících pěti letech přibude v Číně uhelných elektráren o kapacitě 500 GW. V Indii Nomura počítá s lehce pomalejším tempem růstu. Vstupujeme do éry uhelné renesance.
Výše nastíněný boom by měl potěšit především lokální těžaře, obzvlášť když rozvojové země zpravidla disponují vlastními dostatečnými zásobami (viz tabulka). Indii by za současného tempa těžby měly její uhelné sloje vydržet ještě přes sto let, Číně pak 38 let. Avšak poptávka po černém palivu roste tak rychle, že ji místní uhelné firmy nestačí uspokojovat.
Čína, která je nyní s velkým náskokem největším spotřebitelem, začala uhlí dovážet už před lety a v budoucnu na něj bude pravděpodobně odkázána v ještě větší míře. Neuvěřitelný hlad po energii a oceli si žádá roční přírůstky spotřeby v rozsahu 5-7 %. Podle dosáhne letos čínský import 233 mil. tun, což přesahuje kapacitu jihoafrického Richards Bay nebo Newcastlu v Austrálii, dvou největších přístavních terminálů na světě. Pro srovnání, letos plánuje vytěžit 11 mil. tun uhlí.
Dodávky domácí suroviny brzdí hned několik faktorů. Čínská ložiska se nachází hlavně na severu a západě země, daleko od rychle expandujících pobřežních měst. Doly jsou navíc většinou staré, uhlí leží ve velké hloubce a jeho těžba se prodražuje. Kvůli přetížené železniční i silniční síti je dovoz z Austrálie nebo Indonésie spolehlivější, a často i levnější. Vláda se navíc pokouší sektor konsolidovat a řadu malých a nebezpečných dolů zavřela. A i když se čínská infrastruktura rychle modernizuje, budou tamní elektrárny a ocelárny ještě řadu let závislé na lodích obtěžkaných tunami uhlí.
V Indii je situace ještě horší. Velká část jejích zásob leží pod chráněnými lesy nebo půdou vyhrazenou etnickým menšinám. Přepravovat surovinu vlaky může být ještě větší dobrodružství než v Číně, a navíc je nemožné sjednat s dráhami hromadné kontrakty na přepravu velkého množství uhlí. Indická ložiska také neskrývají příliš kvalitní surovinu, která by se hodila do nových, efektivnějších elektráren. Do roku 2015 by se tak země mohla stát největším dovozcem energetického uhlí. Již nyní vede tabulku v dovozu koksárenského uhlí potřebného při výrobě oceli.
Krátce řečeno, těžařské společnosti si už mnou ruce. Cena energetického uhlí by se podle Nomury mohla příští rok dostat na 170 USD za tunu, oproti současným 110 USD. Nejvíc by měli profitovat asijští producenti. Největším čínským dodavatelem je už nyní Indonésie, která leží relativně blízko a jejíž uhlí je vysoce kvalitní. Tamní zásoby jsou sice titěrné, ale růst by mohl podnítit další průzkum. Velký potenciál mají také Mongolsko a Mozambik, které by se mohly zařadit po bok velkých vývozců typu Austrálie, JAR a Kolumbie.
Uhelná rally už stačila loni spustit vlnu slučování a akvizic v celkové hodnotě 52 mld. USD. Australské nabídlo za 3,9 mld. USD za Riversdale vlastnící doly v Mozambiku. Čínské Yanzhou koupilo před dvěma lety Felix Resources za 3,5 mld. USD, což je zatím největší transakce. O slovo se mohou také přihlásit dva giganti: Rusko a Spojené státy, které mají víc potvrzených zásob než ostatní dohromady. V Americe nyní prudce roste těžba plynu z břidlicových ložisek, ekologická lobby se obrací proti příliš znečišťujícím zdrojům, a tak budou muset těžaři hledat odbyt za mořem. Rusko má uhlí spoustu, stačí jen vybudovat železnice, po nichž by se mohlo dostat do přístavů. Budoucnost Mikronésie zřejmě příliš růžově nevypadá; nejen kvůli Prunéřovu.
(Zdroj: The Economist)