Jak u zmíněné evropské společnosti, tak u Evropského hospodářského zájmového sdružení (EZHS) či Evropské družstevní společnosti (SCE) je totiž jejich přesun z jednoho členského státu do jiného zásadně umožněn bez jakéhokoli zpochybnění jejich právní a ekonomické kontinuity. Ovšem za předpokladu dodržení předepsaného postupu a přizpůsobení se právnímu řádu hostitelského státu. To zní sice velice pěkně, ale je třeba to doplnit špetkou reality.

Například projekt přemístění sídla (zvláště u evropské akciové společnosti) není v žádném případě rychlou, jednoduchou a mnohdy ani ne levnou záležitostí, což plyne z rozdílů v právních řádech členských států. Další problém je, že tyto formy společností vyžadují bezpodmínečně přítomnost přeshraničního prvku a nelze je založit zcela libovolně v rámci jediného státu. Nejinak tomu bude i u plánované evropské soukromé společnosti, což je de facto evropská obdoba společnosti s ručením omezeným. Ta však na rozdíl od evropské akciové společnosti bude jistě jako forma podnikání vhodnější a přístupnější širšímu okruhu zájemců, už jen z hlediska kapitálových požadavků.

Žádná z uvedených forem nicméně neřeší definitivně situaci národních společností, která je i z hlediska poslední judikatury ne úplně jasná. Společnosti tak nadále mohou při svém přesunu narazit na neochotu hostitelského státu je přijmout a přiznat jim právní kontinuitu. Je pravděpodobné, že by Soudní dvůr EU ve většině případů nakonec asi dotyčnému členskému státu jeho nechuť „vymluvil“, nicméně takové vyhlídky neznějí stěhujícím se společnostem zřejmě příliš lákavě. Zejména ve chvíli, kdy se společnost v původním státě již stihla „zlikvidovat“ a vymazat z obchodního rejstříku, jako tomu ostatně bylo i v případě VALE.  Jistou naději tak představuje přijetí tzv. čtrnácté směrnice (směrnice o přemisťování sídel společností do jiného členského státu). Tato směrnice by měla společnostem umožnit přemístění registrovaného sídla z jednoho členského státu do jiného bez ztráty právní subjektivity. Podmínkou však je, že se změní na společnost podléhající právu hostitelského členského státu.

Průběh projednávání této směrnice ale nepatří k nejhladším. V roce 2007 se dokonce Komise rozhodla svých prací na tomto projektu zanechat úplně. Jedním z důvodů pro toto rozhodnutí pak bylo tehdejší očekávání, že otázka přesunu registrovaného sídla bude uspokojivě zodpovězena v rozsudku Soudu ve věci Cartesio. Jak jsme se přesvědčili, nestalo se tak a otázka čtrnácté směrnice se na základě iniciativy Evropského parlamentu v únoru 2012 opět ocitla na stole Komise. Na základě této iniciativy v lednu 2013 Komise zahájila veřejnou konzultaci, jejímž účelem bylo získat především informace o nákladech, které společnosti musí pro přemístění svého sídla vynaložit. Podle výsledků konzultace pak Komise měla posoudit, zda je skutečně potřeba přijmout legislativní nástroj upravující přeshraniční přemístění zapsaného sídla společnosti.

Snad i pro nízkou publicitu a poměrně složité a odrazující otázky nelze říct, že by se této diskuze zúčastnilo mnoho respondentů. Z celkového počtu 86 navíc pouze třetinu tvořily společnosti samotné a zbytek například univerzity, obchodní organizace či jednotlivci. Většina z nich by přijetí nové směrnice uvítala a několik by po jejím přijetí dokonce začalo o přemístění svého sídla uvažovat. To ale s určitostí neznamená, že výsledky této diskuze budou větší motivací pro Komisi uspíšit přijetí nového právního instrumentu. Důvodem je hlavně nízká vypovídací schopnost tohoto průzkumu, a to jednak kvůli nízkému počtu účastníků a jednak kvůli tomu, že na zásadní otázky jich odpověděl jen zlomek z nich. Nechme se tedy překvapit, zda Komise přebere štafetový kolík a dotáhne běh započatý již před více než dvěma desetiletími do (snad) zdárného konce.