„Přístup japonské centrální banky k tzv. kvantitativnímu uvolňování (quantitative easing) v okamžiku, kdy úrokové sazby byly velmi blízko nule, připomínal zelináře který – neschopen prodat více než 100 jablek denně za cenu 100 jenů – vyloží na polici dalších 1000 jablek a když to nezabere, přidá ještě dalších 1000. Dokud se nezmění cena, není nejmenší důvod, aby chování spotřebitele doznalo jakýchkoliv změn – prodej jablek se „zasekne“ na zhruba 100 kusech denně, i kdyby zelinář na polici nakrásně vyskládal těch samých jablek řekněme 3000. Zhruba tak se dá popsat příběh „kvantitativního uvolňování“, které nejenom, že nepřineslo očekávané ekonomické oživení, ale také nezabránilo poklesu cen aktiv trvajícímu až do roku 2003.“
Richard Koo, „The Holy Grail of Macro Economics: Lessons from Japan’s Great Recession“ (John Wiley, 2008).
V této knize autor nijak nezastírá, že fiskální král je nahý. Snížení úrokových sazeb v Japonsku na nulu, jen krátce po splasknutí tehdejší bubliny, nemělo na ekonomiku v zásadě žádný vliv. Důvodem byl fakt, že v tzv. bilanční recesi, kdy jsou firmy více či méně rozhodnuté splácet své dluhy stůj co stůj si prostě půjčovat nebudou, ani kdyby to bylo hyper-výhodné.
V průběhu 90. let minulého století hrubý domácí produkt Japonska rostl, navzdory propadu cen aktiv v objemu 1,5 trilionu jenů. Tento pokles je rovný HDP vyprodukovanému Japonskem za tři roky. V nejnižším bodě „Velké deprese“ přišly tehdy Spojené státy o ekvivalent ročního HDP. Současně však došlo k poklesu HDP o 45% a nezaměstnanost dosáhla 25%. Během „ztracené dekády“ Japonska však nezaměstnanost nikdy nepřekročila 5,5%. Jak se jim podařilo uniknout? Jednoduše – japonská vláda vydávala další a další dluhopisy a utrácela zbytné úspory soukromého sektoru na udržení HDP.
I když se to může zdát nemilé, v tomto okamžiku asi vlády nemají mnoho alternativ a budou muset nastoupit na místo soukromého sektoru. Jakkoliv však například nedávný krok Bank of England ve smyslu „kvantitativního uvolňování“ může vypadat hrdinně, nikde není psáno, že také uspěje. Pokud by BoE opravdu dostála svému slibu a „uvolnila“ se v objemu až 150 miliard liber s tím, že 100 miliard by bylo vyhrazeno na nákup britských státních dluhopisů (tzv. Gilts), BoE by efektivně kupovala 2/3 rozpočtového deficitu let 2009/2010 a to jen stěží představuje snadný úkol. Tento deficit se však v letech 2010/2011 nepochybně dále zvětší a jen těžko poklesne o nějaký výrazný objem v letech 2013/2014. I pak bude tento schodek na 8% a bude se jednat o nejhorší číslo v poválečné historii Velké Británie, minimálně do okamžiku vypuknutí současné ekonomické a finanční krize. Na jedné straně tedy máme krátkodobého kupce státního dluhu (Bank of England), na straně druhé pak mnohem většího dodavatele – firmu s názvem Velká Británie s.r.o.
Máme se na co těšit…
Hezký týden přeje