Po schwarzenbergsku usnout

Nejznámější důchodce z Vysočiny (a možná z celého Česka) podle mediálních zpráv minulý týden na finančním fóru Zlatá koruna mimo jiné komentoval nesrovnalosti kterých se ekonomové dopouštějí při odhadech vývoje ekonomiky. Konkrétně měl sdělit: "Pokud ani nositelé Nobelových cen nejsou schopni dojít ke konzistentním závěrům, pak to nebudou schopní ani lidé, kteří tuto cenu nemají." A dodal, že ekonomy je zdvořilé vyslechnout a "po schwarzenbergsku usnout."

Jsou ekonomové na nic?

Z názoru, že ekonomové by snad měli být na rozdíl od zbytku populace nadaní darem (či prokletím?) přesně vidět do budoucnosti, jsem sám již dlouhou dobu úspěšně vyléčen. Dobrý farmář ví přesně, co má kdy a kde zasít, čím nakrmit dobytek a kdy ho podojit, a přesto má jen velmi omezenou schopnost předpovědět jaké bude počasí, jak úroda vzroste, atd. Dobrý ekonom dobře zná vztahy a závislosti v ekonomice, či ve firmě, ale předpovídat jejich vývoj je i tu problém. Hra na to, že kdokoliv dovede předpovídat budoucnost, je komedií – kdo jí vážně věří je vinen stejně jako ten, kdo ji hraje. Přesto potřebujeme ekonomy, stejně jako farmáře. Jejich přínos není v tom, že přesně vědí co bude, ale v tom, že vědí co určitě dělat, co radši udělat, co radši nedělat a co určitě nedělat.

Pokud bych tedy měl rozšířit onen bonmot – u ekonomů, kteří prezentují svoje předpovědi jako jistotu, radši usněme hned. U těch, kteří prezentují svoje projekce jako základ toho, co by se mělo dělat a dělat nemělo, bychom raději usínat neměli*.

Jen s Nobelovou cenou?

Zajímavý je i názor, že Nobelova cena je, či by měla být, jakýmsi potvrzením kvalit ekonoma – tedy zejména v oblasti oněch předpovědí. Logickým důsledkem mé úvahy v prvním odstavci je to, že takovýmto razítkem v oblasti předpovídání být nemůže (kde nic není, ani držitel Nobelovky nebere). Relevantní je pak úvaha, zda je razítkem pro potvrzení oněch, po ekonomech právem požadovaných, schopnostech radit, co bychom v dané situaci měli dělat. Odpovědí je podle mne to, že těžko. Ti, co cenu udílejí, nejsou žádnou vševidoucí autoritou a jsou předmětem všech lidských slabostí, stejně jako ti, kdo cenu dostávají. Dalším argumentem je spektrum ekonomů, kteří ji mají - soudě podle něj je stejně dobré jít úplně vpravo, jako úplně vlevo.

… a bonmot na konec

Pan Zeman pak prý nazval ekonomické novináře "bandou idiotů" a dodal, že je třeba je ignorovat a vnímat pouze se "zdvořilou lhostejností." Tento dnes bezvýznamný komentář tu zmiňuji proto, protože zde osobně vidím poměrně jednoznačný počátek dnešní zhrublosti a přezíravosti naší politické scény. Začalo to kdysi před léty jedním bonmotkem o idiotech sem, jedním tam, hranice přijatelnosti se posouvaly, tu se někdo podobným komentářem ohradil a sněhová koule již se za potlesku vzrušení chtivé ulice valila. Podobné bonmoty jsou možná způsobem, jak se rozum může vypořádat s určitou omezeností, ale jsou také Pyrrhovým vítězstvím rozumu nad moudrostí, za které nyní platíme.



*Aktuálním příkladem je problém exitu z fiskální a monetární stimulace. Projektovat kdy nastane/mělo by nastat, jak by měl být proveden, atd. je činnost nad kterou nemá cenu trávit zas tolik času – situace se prostě mění každý den. Úkolem ekonomů je ale přicházet s nápady, které budou i tak fungovat. Řešením této konkrétní situace je neodvolatelný závazek vlády ke snižování dluhu v budoucnosti. Stabilizoval by očekávání a umožnil centrální bance čekat s exitem déle, uklidnil by trhy. A hlavně, pokud by byl proveden pořádně, řešil by i řádově větší problém státních financí – demografických tlaků.