Na prahu finanční krize v roce 2008 stáli politici před nezáviděníhodnou volbou. Zachránit problémové velké banky z peněz bankovních poplatníků, tedy bail-out jaké řešení špatné, či instituce nechat padnout a riskovat kolaps celého finančního systému (řešení potenciálně mnohem horší). „Řešení“, jak učinit finanční svět bezpečnějším, dnes koluje nepřeberná řada. Jako významnou „třetí cestu“ k rozhodování o bankách vidíme proces, který nazýváme „bail-in“, uvádějí ve svém pojednání Paul Callelo, šéf investičního bankovnictví v , a bývalý hlavní šéf pro rizika stejné banky Wilson Ervin. Jak by podle nich měl vypadat nový proces efektivní záchrany bank?
V rámci „bail-in“ oba ekonomové navrhují, aby veřejná autorita (bankovní dohled) získala pravomoc donutit banku v případě problémů k rekapitalizaci z vlastních zdrojů, tedy s použitím privátního kapitálu, bez zapojení peněz daňových poplatníků. Proces podle Callela a Ervina byl použit v případě aerolinií a průmyslových podniků při restrukturalizaci jejich kapitálu. „Pokud bude proces proveden správně, povede k vyšší disciplíně bankovního sektoru a k redukci systémového rizika,“ uvádějí ekonomové. Ukažme jej na příkladu – Lehman Brothers.
Před pádem byla účetní bilance Lehman Brothers pod tlakem přibližně 25 miliard dolarů nerealizované ztráty. Bankrot nakonec přinesl akcionářům a věřitelům přímé ztráty v rozsahu 150 miliard dolarů. Bankrot tedy zapůsobil jako neefektivní a nepřínosný šestinásobný multiplikátor ztrát.
Přijměme hypotézu, že regulátor by disponoval pravomocí v prvním kroku přimět Lehman Brothers k odpisu aktiv směrem dolů o 25 miliard dolarů, první "úder" pro stávající akcionáře. Ve druhé fázi by přiměl banku k rekapitalizaci z vlastních zdrojů. Držitelé preferenčních akcií a podřízeného dluhu by měli konvertovat přibližně 25 miliard existujících podílů výměnou za 50 % v „nové Lehman“. Držitelé seniorního nesekuritizovaného dluhu v rozsahu 120 miliard dolarů by za 15 % svých pozic získali rovněž 50 % podíl na „nové Lehman“. Zbývajících 85 % nesekuritizovaného dluhu by zůstalo nedotčeno. Předchozí akcionáři banky by obdrželi warranty, které by měly hodnotu pouze v případě, že by se nové společnosti podařilo se zotavit. Existující management by byl po stanovené době vyměněn.
Kapitál této „nové Lehman“ by byl 43 miliard dolarů (25+18), tedy přibližně dvojnásobek proti původní Lehman Brothers. V zájmu pojištění likvidity a důvěry v banku by mělo být konsorcium velkých bank požádáno o poskytnutí mnohamiliardové úvěrové linky s klasifikací před existujícím seniorním dluhem. Kapitál a likvidita „nové Lehman“ by byly solidně zajištěny a ta by po krátkém procesu restrukturalizace mohla znovu otevřít.
S tímto řešením by podle obou ekonomů měl regulátor přijít bleskově, aby předešel možnosti machinací s nároky a zajištění hladkého chodu procedury. Nová struktura banky by měla být dosažena na principech reorganizace v rámci procesu bankrotu a alokovat hodnotu v souladu různou senioritou investorů, přičemž každá skupina investorů by na tom byla lépe, než při procesu likvidace banky. V tomto případě by „bail-in“ proces ušetřil přibližně 100 miliard dolarů jako rozdíl tohoto řešení a celkových nákladů v případě likvidace (oněch 150 mld. USD).
Pro profesionála v oblasti řízení bankrotů tato restrukturalizace připomíná něco jako předpřipravený bankrot (pohybujeme se v rámci americké legislativy), ve kterém věřitelé souhlasili s novou zdravější a umírněnější kapitálovou strukturou dojednanou v řádu měsíců. Tento proces by pomohl předejít zdlouhavému řešení, které je zvláště nevhodné v situaci paniky na trhu, která může strhnout další finanční instituce. Rozhodovací rámec musí umožnit mnohem rychlejší rekapitalizaci banky, než umožňuje dnešní bankrotová legislativa.
Náklady spojené s „bail-in“ procesem jsou nesrovnatelně menší v porovnání s likvidací. Pro investory by také proces byl predikovatelnějším. Bezpochyby nová úprava vyžaduje řadu právních a regulatorních změn a přesto řada obchodních protistran a klientů bude vyžadovat dodatečné „záruky“, aby byla ochotna pokračovat s novou insitutucí. Přesto hlavní silou tohoto procesu je použití vlastních soukromých peněz, posílení disciplíny bankovního sektoru a prevence přelití problémů jednoho subjektu do systémového rizika a šoků a tedy například rozlití do široké či až celosvětové krize.
(Zdroj: Paul Callero a Wilson Ervin pro Economist)