Nejdříve to byla eurozóna, která zjistila, že problémy Řecka se nedají omezit jen na jeho malou ekonomiku. Poté podlehla nákaze celá Evropská unie, když banky v zemích mimo eurozónu zjistily, že drží velký objem vládního dluhu, který se kdysi jevil jako bezrizikový. Dokonce i Maďarsko, které od roku 2008 spolupracuje s MMF a je v reformách „asi osmnáct měsíců před Řeckem“, čelí rostoucímu nákladu pojištění svého dluhu, jeho měna oslabuje a trhy jsou ochotny věřit možnosti jeho defaultu, uvádí Magdalena Polan z .
Další v řadě stojí Spojené státy, protože jejich banky jsou vystaveny problémům v Řecku, Španělsku a dalších zemích, které se snaží omezit výdaje na udržitelnou úroveň. Tak moc se obávají Lehman Brothers II, že si prezident Obama udělal čas mezi kritikou , zavolal španělskému premiérovi José Maria Zapaterovi a radil mu, aby udělal to, co se jemu samotnému nepovedlo - snížil deficit.
To vše by mohlo vyústit v to, že tato krize nebude promrhána. Ale ona bude. Hrozbu pro ekonomické oživení, kterou vytvořil vychýlený systém světového obchodu, země G20 v Torontu nevyřeší, což položí základ dalším dvěma krizím. Čína neumožní obchodovatelnost renminbi a Německo nebude stimulovat svou domácí poptávku.
Dokud budou USA platit miliardy dolarů Číně za kecky, trička a brzy i auta, bude Čína tyto dolary používat k nákupu amerických dluhopisů, udržovat sazby nízko a podporovat bubliny v USA – bubliny, které když prasknou, ovlivní celou globální ekonomiku. A dokud bude Německo půjčovat peníze Řecku a dalším zemím EU, aby si tam mohly kupovat mercedesy a další německé produkty, sníží motivaci dlouhodobě deficitních zemí ke zvýšení konkurenceschopnosti.
Tyto nerovnováhy vytvářejí několik hrozeb pro stabilitu světové ekonomiky. Zdá se, že snad každá země hodlá bojovat s recesí zvýšením exportů. Obama slíbil, že do pěti let vzrostou pětinásobně, Británie doufá, že svou ekonomiku oživí „děláním věcí“ a jejich exportem, země na jihu Evropy jsou tlačeny do strukturálních reforem, aby vzrostla jejich konkurenceschopnost, a německá ekonomika si vede lépe než ostatní země v eurozóně částečně díky tomu, že oslabující euro podporuje nárůst exportů.
Importy jsou v prostředí vysoké nezaměstnanosti vnímány jako krádež domácích pracovních míst, zejména u politiků, kteří se více než dalších deset let zajímají o příští volby. Řešením je v případě nerovnováh mezi Čínou a USA i Německem a zbytkem eurozóny stimulace domácí poptávky na straně vývozců, což by snížilo jejich závislost na exportech. A rozšíření trhů pro zboží vyrobené v USA a zemích eurozóny.
To není lehké provést. Vývozci v Číně musí nadále vytvářet pracovní místa pro milióny lidí, kteří se přesouvají z venkova do měst, nebo bude tato země riskovat sociální nepokoje. Německo by muselo přijmout politiku zaměřenou na snížení úspor a podporu utrácení, což by byla velká změna v kultuře, kterou několik vlád po sobě nebylo ochotno podpořit.
Ani Německo, ani Čína se nezdají být připraveny přijmout tyto kroky. Jednu z dalších krizí vytvoří země eurozóny, které nebudou schopny devalvovat svou měnu s cílem zvýšit vlastní konkurenceschopnost ve srovnání s Německem. Jejich problémy se projeví v přerušení počínajícího oživení eurozóny. Druhou krizí bude nárůst protekcionismu, kdy demokraté, kteří nejsou schopni přesvědčit Čínu, aby nechala posílit renminbi, budou požadovat zvýšení bariér pro importy. Jedna promrhaná krize vytvoří dvě další.
Autorem je Irwin Stelzer, ekonomický poradce a ředitel studií ekonomických politik na Hudson Institute.
(Zdroj: WSJ)