Na jedné straně debaty o správné ekonomické politice stojí zastánci přístupu „nejdříve růst“. Podle nich je růst nutnou podmínkou vyřešení problémů s dluhem. Bez něho se sníží daňové příjmy a investice a dojde ke ztížení budoucích splátek dluhu. Evropský příklon k úsporám je podle tohoto názoru špatný, Německo by mělo přijmout expanzivní politiku a podle některých by k dodatečné fiskální stimulaci měly přikročit i země s vysokým deficitem, jako jsou Spojené státy.
Proti stojí ti, kteří zastávají přístup „nejdříve úspory“. Poukazují na zhoršující se rating vládního dluhu a zejména na to, že i přes evropský záchranný program je rizikovost řeckého a španělského dluhu na znepokojivé úrovni. Obávají se propadu na akciových a dluhopisových trzích, který by měl negativní dopad na investice a v mnoha zemích by zvýšil problém s dluhem. Požadavky Spojených států na pozdržení změn ve fiskální oblasti jsou podle tohoto tábora nezodpovědné. Namísto toho chce snížením deficitů dosáhnout nižších rizikových prémií a odvrátit ničivou restrukturalizaci dluhu.
Obě strany mají pravdu a také ji nemají. Ve slepé uličce budou tak dlouho, dokud nepochopí, že jejich debata není kompletní a vychází z příliš úzké historické perspektivy založené na zkušenostech průmyslových zemí namísto zemí rozvíjejících se. Obecně platí, že průmyslové země musí přistoupit ke změnám ve fiskální oblasti a rovněž dosáhnout střednědobého růstu. Rovnováha mezi těmito dvěma cíli se bude lišit. Země jako Řecko musí začít okamžitě šetřit; Německo, Japonsko a USA mají více prostoru pro manévrování. Nikdo by ale neměl sledovat jen jeden z uvedených cílů.
Pro dosažení obou cílů musí jednotlivé země rychle implementovat to, co v rozvíjejících se zemích nazývali „strukturálními reformami druhé generace“. Ty v podstatě zahrnují zlepšení dlouhodobé schopnosti ekonomik, které ztratily své konkurenční výhody, reagovat na vnější podněty. Vyřešení dilematu mezi fiskální stabilitou a růstem vyžaduje zaměření se na dlouhodobý růst produktivity a okamžitou pomoc těm, kteří zaostávají. To znamená investice do lidského kapitálu, včetně rekvalifikace části pracovní síly a zvýšení její mobility. Je potřeba klást důraz na infrastrukturu a technologie, včetně větší podpory pokroku ve vědě, který nese příslib zvýšené produktivity. Všechny země také musí poctivě zvážit sociální frikce, které v následujících letech vyvstanou. V některých zemích, jako například USA, to znamená okamžité posílení záchranných sociálních sítí.
Zkušenosti rozvíjejících se ekonomik ukazují, že takové reformy je těžké naplánovat a těžké politicky prosadit. Často znamenají krátkodobou bolest nutnou pro dosažení dlouhodobých zisků. Bez těchto změn ale dojde k tomu, že některé země se dostanou do nestabilní části světa, jehož části se budou stále více pohybovat odlišnými rychlostmi. Političtí vůdci jsou ale stále uvězněni v krátkodobém cyklickém uvažování.
Uvedené je výtahem z článku, který pro Financial Times napsal šéf společnosti Pimco Mohamed El-Erian.
(Zdroj: FT)