Brad DeLong prezentuje na svém blogu zamyšlení na téma „Co nás odnaučila Velká recese?“. V jeho rámci jmenuje pět pravd, kterým před několika lety věřil, které se ale ukázaly jako mylné:
1. Myslel jsem, že vysoce zadlužené banky mají svá rizika pod kontrolou. Že s lidmi jako Stanley Fischer a Robert Rubin ve vedení a se všemi zkušenostmi a znalostmi kvantitativní analýzy a ekonomické historie jejich vedení chápalo rizika spojená s těmito institucemi.
2. Myslel jsem, že Fed má moc a schopnosti na to, aby stabilizoval růst nominálního HDP.
3. Myslel jsem tedy také, že fiskální politika s výjimkou automatických stabilizátorů již nehraje při stabilizaci cyklu legitimní roli. Že centrální banky jsou dostatečně silné a mohou jednat bez zdlouhavého rozhodování, které probíhá v Kongresu.
4. Domníval jsem se, že žádná rozvinutá země s tak děravou sociální sítí jako mají Spojené státy by netolerovala 10% nezaměstnanost. To bylo bez politické krize dlouhodobě možné jen v Německu či Francii.
5. A také jsem si myslel, že co se týče makroekonomické politiky, ekonomové dosáhli efektivního konsenzu. Že se všichni shodují na důležité roli vlády na trzích s aktivy při stabilizaci růstu nominálního HDP. Domníval jsem se, že neshody se týkají jen způsobů dosažení tohoto cíle. Nemyslel jsem si, že vůbec ještě existují ekonomové, kteří se dívají na 10% propad nominálního HDP relativně k jeho potenciálu a budou mluvit o tom, že vláda ekonomiku příliš stimuluje.
Co se týče role fiskální politiky, DeLong podle svých slov dříve věřil, že i následující pravidlo je pro Kongres příliš složité: „Krátkodobý proticyklický rozpočtový deficit je dobrý, dlouhodobý rozpočtový deficit, který vytěsňuje investice, je špatný.“ Namísto toho měl být této stabilizace schopen Fed. Ten ale snížil sazby k nule a další uvolnění jeho politiky bylo již složitější. Namísto toho se tak mohly zvýšit vládní výdaje, které zvyšují rychlost obratu peněz v ekonomice. Vláda však nepochopila, že vysoká nezaměstnanost znamená plýtvání a ne efektivní způsob jak změnit alokaci práce do jednotlivých sektorů a reagovat na strukturální změny v ekonomice. Při nedostatku poptávky si totiž nikdo není jistý tím, kde poptávka bude, až se vrátí plná zaměstnanost.
Na konec této úvahy se DeLong podle svých slov snažil zařadit část „poučení“. To nejlepší, na co přišel, je ale to, že problém představuje samotné vyučování makroekonomie. Ta by tak měla být možná zakázána či vykládána jako ekonomická historie a vývoj ekonomických myšlenek.
(Zdroj: Blog Brada DeLonga)