Lidé odcházejí, nikdo tu není věčně, to vím. Přesto odchod některých lidí nesu hůře a vnímám jako něco nesprávného. Zpráva o smrti Edy Janoty byl šok. Minulý víkend jsme byli společně ještě s několika dalšími rodinami na Máchově jezeře. Eda byl plný života, naprosto v pohodě, pořád sportovec, který se těšil na fotbálek a na tenis. Takovým zprávám je pak těžko uvěřit.
Eda byl pro mě mnoho let partner na ministerstvu financí, v posledních letech ale stále více také kamarád. Nemá smysl ani opakovat, že nikdo neměl tak detailní znalost rozpočtu jako on. Během mého působení v České národní bance jsem měl příležitost spolupracovat se šesti ministry financí (střední délka života ministra financí u nás není příliš vysoká), ale ohlédnu-li se zpět na celou dobu, ztělesněním ministerstva financí byl právě Eda. Nikoli proto, že byl oblíbený a uznávaný ministr. On být ministrem k uznání svojí profesionality nepotřeboval. A ve skutečnosti být ministrem ani moc nechtěl. Velmi dobře věděl, jak tvrdý to bude chlebíček. Ale cením si ho i proto, že do toho šel.
Přes všechna léta strávená ve vrcholných funkcích státní správy zůstal skromným člověkem, nepotřeboval zveličovat, co umí a čeho dosáhl. Žil pro svoji rodinu, ale bude chybět nejen jí. Byl to profík každým coulem, především však slušný člověk, který si dokázal stát za svým. Odešel příliš brzy.