Téměř všichni nyní zastávají názor, že plán pomoci Řecku byl neúspěšný. Jeho dluh bude muset být restrukturalizován – není možné vymyslet pravděpodobnou kombinaci řeckých rozpočtových deficitů, rizikových prémií u jeho dluhu a ekonomického růstu, která by neimplikovala prudký růst zadlužení. Chyb se udělalo hodně, tři z nich jdou na vrub ECB:
První vážnou chybu představuje fakt, že Řecko bylo v roce 2000 vůbec přijato do měnové unie. Nepodařilo se mu ani přiblížit Maastrichtským kritériím, zejména 3% limitu rozpočtového deficitu. Není pochyb o tom, že většina Řeků by nyní souhlasila s tím, že by jim bez eura bylo lépe, protože by mohli přikročit k devalvaci a obnovit svou konkurenceschopnost.
Druhou chybou bylo to, že rizikové spready u řeckých dluhopisů v letech 2002 – 2007 klesly téměř k nule. Přesto, že jeho rozpočtové deficity a zadlužení vysoce převyšovaly limity stanovené v Paktu růstu a stability, mohlo si půjčovat za téměř stejných podmínek jako Německo. Vina leží částečně na straně mezinárodních investorů, kteří hrubě podcenili rizika všeho druhu. Částečně za to mohou ratingové agentury, které byly jako vždy se svým hodnocením pozadu. Obě tyto strany ale mohou ukazovat na ECB, která přijímala řecký dluh jako kolaterál stejně, jako dluh německý.
Třetí chybou bylo to, že se řešení řecké krize hned na jejím počátku nechopil MMF. Namísto šoku by tak byl zaveden dlouhodobý precedens. Pro vedení eurozóny přitom nemohlo být překvapením, že podobná situace jednou nastane. A když se tak stalo, mohlo jen děkovat tomu, že k tomu došlo v zemi, které jasně porušila pravidla a která je dost malá na to, aby se jí poskytnul dostatečný objem financí.
Evropští politici se však namísto toho rozhodli hrát o čas a stále se domnívají, že si u členů eurozóny mohou vynutit fiskální zodpovědnost. A i přes nesouhlas občanů Německa a ostatních zemí s dalším postupem směrem k politické a fiskální unii věří, že její dosažení je možné. Měnová unie je ale již dlouho pštrosem, který strká hlavu do písku.
Současné snahy o reformy unie nejsou důvěryhodné. Namísto nich by se mělo zavést pravidlo, že ECB přestane přijímat jako kolaterál vládní dluhopisy země, která poruší fiskální kritéria. Šlo by automatický krok, trhy by nemusely hádat, jaký bude postup vedení eurozóny. Rizikové prémie by pak postupně začaly vysílat jasné cenové signály. Funguje to tak u jednotlivých států v USA, kde nikdo nečeká, že budou zachraňovány z federálních peněz. Pokud tento systém nebude zaveden v eurozóně, stane se Evropský stabilizační mechanismus zdrojem nestability.
(Zdroj: VOX - The ECB’s three mistakes in the Greek crisis and how to get sovereign debt right in the future, Jeffrey Frankel)