Evropská dluhová krize už prolomila mnohá tabu evropské integrace. Vlády zadlužených zemí se vzdávají značné části suverenity ve fiskální oblasti (kde jsou hlasy euroskeptiků kritizující bruselský diktát?). Evropská centrální banka (ECB) nakupuje vládní dluhopisy (pro Němce dříve absolutně nepředstavitelný krok). Řada zemí musela od ostatních obdržet přímou finanční podporu (i když to zakladatelské smlouvy EU původně výslovně zakazovaly). Nyní se pozornost přesouvá k další, dosud nedobytné výspě: eurobondům.
Dluhopisy garantované eurozónou jako celkem by v podstatě zpřetrhaly vazbu mezi (d)ůvěryhodností země a náklady na obsluhu jejího dluhu. Všech 17 členů eurozóny by si mohlo půjčovat prostřednictvím obligací vydávaných Evropskou dluhovou agenturou. Za ty by se zaručily opět všechny členské státy měnové zóny, hlavně pak Německo disponující dostatečným hospodářským potenciálem a prvotřídním ratingem.
Základním argumentem pro eurobondy je relativně slušný stav veřejných financí eurozóny v její celistvosti. Mezinárodní měnový fond předpokládá, že celkové státní dluhy 17 členů se letos dostanou na 88 % jejich kumulovaného HDP, což je méně než 98 % HDP v případě Spojených států a ne o moc víc než britských 83 % HDP. Očekávaný letošní rozpočtový schodek eurozóny by měl mírně přesáhnout 4 % HDP, oproti 10 % HDP v USA a 8,5 % HDP ve Velké Británii. Navzdory sníženému ratingu se Spojené státy nesetkaly s výrazně sníženým zájmem o své obligace, ani britské dluhopisy investoři zatím nehází přes palubu, což naznačuje, že sdílení dluhového břemene by mohlo trápení eurozóny ukončit.
Podpůrné kroky typu nákupů obligací problémových zemí buď ze strany ECB či záchranným fondem EFSF podle všeho k uklidnění situace nestačí. Navíc, kapacita EFSF bude sotva stačit na sanaci Portugalska, Řecka, Irska a Španělska, takže o záchraně Itálie nemůže být ani řeč. Řešením by mohlo být zvětšení fondu, což má ale háček. Každý stát do EFSF vkládá prostředky sám za sebe, a jednotlivé garance proto nejsou zcela bez rizika. Pokud by třeba Francie přišla o svůj AAA rating, fond by náhle ztratil miliardy eur.
Proti společným dluhopisům se dosud staví země s dobrým stavem veřejných financí, hlavně Německo. Výtky jdou dvěma směry. Zaprvé by se disciplinovanějším členům eurozóny zdražily úrokové náklady (zároveň se zlevněním pro ty marnotratné). Podle Kai Carstensenové z výzkumného ústavu Ifo v Mnichově by Němci museli kvůli eurobondům zaplatit navíc 1,9 % HDP ročně. Zadruhé (a možná významněji) by zavedení eurobondů zbavilo zadlužené vlády tlaku na rozpočtovou ukázněnost. Protlačili by Italové v parlamentu drsná úsporná opatření a dalekosáhlou liberalizaci sektoru služeb, kdyby je trhy nezahnaly až na samý okraj propasti?
Zastánci eurobondů proto navrhují, aby dluh každé země byl omezen na 60 % jejího HDP. Prémie za likviditu, kterou by měl zajistit mnohem větší trh se společnými dluhopisy, by zase měla snížit dodatečné náklady pro spořivější státy. Nad 60% prahem by každá země za svůj dluh odpovídala sama, což by podle autorů návrhu (z bruselského think-tanku Breugel) bylo pro státy pobídkou chovat se odpovědně. Jenže ani toto řešení není bez kazu. „Odpadové“ dluhopisy (nad 60% hranicí) by byly o to rizikovější, oč bezpečnější by byla střecha společného dluhu. Investoři by za ně mohli požadovat extrémně vysoký výnos, což by celý problém vrátilo na začátek.
Podle hlavního ekonoma ECB Jürgena Starka by zavedení eurobondů bez hlubší politické integrace léčilo příznaky, ne zdroj potíží. „Je to pokus dostat se snadnou cestou z krize. Ale bez bolesti to nepůjde – eurobondy jsou jen rychlou náplastí na problémy,“ uvedl Stark. Dávaly by smysl, kdyby se lídři EU dohodli na „hlubší koordinaci fiskální politiky, na zavedení funkce evropského ministra financí s přímou pravomocí zasahovat do národních rozpočtových politik. Ale nevím, jak by k tomu mohlo dojít,“ myslí si Stark. Jenže stejně tak si před rokem a půl nikdo nedokázal představit, že eurozóna bude čelit rozpadu. Do konce roku budou Angela Merkelová a Nicolas Sarkozy možná muset projevit velkou dávku představivosti. A státnického umu.
(Zdroj: AP, Economist)