O eurodluhopisech se hovoří jako o magickém řešení krize v eurozóně. U takového dluhopisu by existovala společná garance zemí měnové unie; pokud by tedy dlužník nebyl schopen dluh splácet, věřitelé by splátky mohli požadovat po všech dalších státech. V extrému by to například znamenalo, že věřitelé by mohli požadovat splátky řeckého či italského dluhu po Finsku nebo Estonsku.
Podle zastánců eurodluhopisů by se jejich výnos pohyboval blízko výnosů dluhopisů německých, protože celkový dluh a deficit eurozóny jsou menší než v USA. Investoři ale nemusí na základě předchozích zkušeností s přístupem vedení měnové unie k dluhové krizi společné záruce důvěřovat. Mohou také očekávat, že zavedení eurodluhopisů povede k rychlejšímu růstu zadlužení. A pohled na riziko spojené s vládním dluhem může být ovlivněno i tím, že v eurozóně dosahuje zadlužení bank vyšší úrovně (2,5 % HDP) než v USA (1,2 % HDP).
Podle Ifo by tak výnos eurodluhopisů odpovídal váženému průměru výnosů dluhopisů zemí eurozóny, který je nyní 200 bazických bodů nad výnosem dluhopisů německých. Eurodluhopisy by se samozřejmě staly vysoce likvidním aktivem. Rozdíl ve výnosech dluhopisů malých a velkých zemí eurozóny s ratingem AAA (například rozdíl mezi Německem a Rakouskem) dosahuje rozmezí 30 – 50 bazických bodů. Pro většinu zemí by tak zvýšení likvidity představovalo jen malý přínos. Zastánci dluhopisů také věří, že eurodluhopisy eliminují rizikové prémie, které jsou výsledkem paniky. Zabránilo by se tak tomu, aby kvůli ní byla do insolvence natlačena i země s udržitelným zadlužením, což se v současné situaci nedá vyloučit.
Situace, kdy by daňoví poplatníci ve spořivých zemích byli zodpovědní za rozpočtová rozhodnutí v jiných zemích, by se ale velmi pravděpodobně ukázala být počátkem rozpadu měnové unie. Navíc platí, že pokud bylo vydávání eurodluhopisů omezeno jen na část národního dluhu (navrhuje se 40 – 60 % HDP), vysoce zadlužené země by musely okamžitě přistoupit k restrukturalizaci. Jejich zbývající dluh, garantovaný jen jejich vládou, by totiž nikdo nekupoval. Známy jsou i právní překážky eurodluhopisům – společné ručení není v souladu s Lisabonskou smlouvou a byla by nutná její změna a nová ratifikace. Navíc by toto ručení pravděpodobně odmítl německý ústavní soud, který by požadoval, aby Německo unii opustilo, či aby se nepodílelo na společné garanci.
Skeptický pohled voličů zemí jádra na eurodluhopisy se pak pravděpodobně zakládá na špatném systému vládnutí v zemích na periferii. Jak ukazují například data Světové banky, efektivita vládnutí, právní systém a korupce jsou v Řecku a Portugalsku na horší úrovni než v Portugalsku a Španělsku. I jejich standardy ale leží jasně pod průměrem zemí jádra.
Uvedené je výtahem z „Eurobonds: Wrong solution for legal, political, and economic reasons“ od Daniela Grose.
(Zdroj: VOX)