Balancování na hraně současné krize je proti roku 2008 horší v tom, že nezasahuje pouze soukromý sektor, ale její epicentrum se nachází u nesolventních vlád. Co lze udělat proto, abychom se dokázali vyhnout dalšímu ekonomickému poklesu, ponoření do dalšího chaosu finančních trhů a hlubší ekonomické depresi? Své osmero nabízí, obvykle spíše jako věčný skeptik citovaný, ekonom Nouriel Roubini.
Za prvé: Musíme přijmout, že úsporná opatření, nezbytná k odvrácení rozpadu rozpočtové a dluhové pozice vlád, mají recesní dopady na výstup ekonomiky. To znamená, že pokud po zemích periferie eurozóny chceme nápravu veřejných financí, jiné země (nejen eurozóny, neboť řešíme globální problém) schopné poskytovat krátkodobou likviditu tak z podstaty věci musejí činit za cenu odkladu vlastních fiskálních úspor. V globálním měřítku mezi takové země patří Spojené státy, Německo a jádro eurozóny celkově a Japonsko. K tomu by měla být vytvořena i potřebná finanční infrastruktura (financující banky či jiné institucionální nástroje).
Za druhé: S rostoucím dluhem a insolvencí spíše než nelikviditou má měnová politika omezenou schopnost svého působení. Spíše než kvantitativní uvolňování je prospěšná úvěrová expanze. V tomto směru by měl přepnout své mechanismy nejen Fed a Evropská centrální banka, ale také Bank of Japan, Bank of England a švýcarská SNB. S pokračujícím propadem trhu práce, trhu nemovitostí, komoditních trhů a statků dlouhodobé spotřeby bude inflace zřejmě tím posledním problémem, který budou centrální banky řešit. Budou jím naopak tlaky deflační.
Za třetí: reálnému růstu úvěrů brání podkapitalizované banky v eurozóně, které by měly být podpořeny programem pomoci na úrovni celého bloku. Abychom předešli eventuálnímu credit crunchi v procesu oddlužování bank, měli bychom přistoupit ke krátkodobé toleranci, pokud jde o úrovně kapitalizace a likvidity. Jelikož banky nejsou těmi, kdo poskytují finanční mízu malému a střednímu podnikání, jejich roli musí přímo nebo nepřímo skrze záruky převzít vlády.
Za čtvrté: součástí procesu musí být rámec dodávání likvidity solventním vládám. To proto, aby se zablokovalo šíření dluhové krize a nevznikaly úvahy o možné nestabilitě dalších zemí (zasažených dluhovou krizí eurozóny). Změny hospodářské a fiskální politiky prostě vyžadují čas, stejně jako opětovné získání důvěry. Do doby, kdy se efekt projeví, trhy nepřestanou vyvíjet tlak na spready na trzích dluhopisů, na CDS. Stačí se podívat na Španělsko a Itálii. Oficiální zdroje pro ně by měly být ztrojnásobeny – skrze EFSF, eurobondy, masívní intervenci ECB. V opačném případě trhy postupují ve směru sebenaplňujícího se proroctví.
Za páté: Dluhy, které není možné vyřešit růstem ekonomiky, úsporami nebo cestou inflační, prostě musejí být navráceny na udržitelnou úroveň cestou řádné restrukturalizace, omezením dluhu a jeho směnou na akciový kapitál. To musí být provedeno ruku v ruce pro nesolventní vlády, domácnosti i finanční instituce.
Za šesté: Samotné vyřešení dluhu v případě Řecka a dalších nic nezmůže bez podstaty budoucnosti země – získání konkurenceschopnosti. Další bankroty a sociální nepokoje není možné odvrátit bez skutečně masívního návratu ekonomik k růstu. Ale jak toho docílit. Dohoda o výměně dluhopisů, kterou Řecku nabídla Evropa, je podvod. Když vezmete v úvahu ty obrovské pobídky, které plán nabízí věřitelům, skutečná úleva od dluhu se prakticky rovná nule. Za současné situace by pro zemi bylo nejlepší, kdyby to odmítla a vyjednala si dohodu lepší. V rámci eurozóny k reálnému řešení řeckých problémů vidím tři cesty, všechny zahrnující reálnou depreciaci. Ani jedna z nich ale není dle mého realizovatelná, nebo chceme-li životaschopná:
První z nich je prudké oslabení eura k paritě s amerických dolarem. USD je ale slabý také, zatímco Německo je "über-konkurenceschopné", tato varianta je tedy vysoce nepravděpodobná.
Druhou je omezení pracovních nákladů skrze urychlené strukturální reformy, zvýšení produktivity práce nad tempo růstu mezd. Tato cesta je také vysoce nepravděpodobná, v případě důsledné snahy o dohnání Německa by byla představitelná někde na horizontu 15 let…
Třetí cestou je pětiletá kumulativní deflace cen a mezd o řádově 30 procent. To znamená pět let prohlubování sociálního napětí a neakceptovatelné deprese ekonomiky. Tato cesta za konkurenceschopností by souběžně znamenala prohloubení insolvence, reálný nárůst hodnoty dluhu o týchž řádově 30 procent.
Jestliže říkám, že uvedené tři cesty jsou neschůdné, zbývá jediná alternativa a tou je odchod Řecka, případně jemu podobných, z eurozóny. Konkurenceschopnost a růst ekonomiky může nastartovat jen a pouze návrat národní měny a její prudké oslabení.
Jistě jsem si vědom, že tímto procesem dojde k hrozbě znehodnocení kolaterálu (za stávající závazky) a zvýší se riziko rozšíření dluhové krize na další slabší členy eurozóny. Tlaky vyvolané depreciací nové národní měny musejí být vyřešeny cestou řádné a právně projednané konverze dluhových závazků v eur do závazků v nové národní měně. Proces si bezesporu vyžádá nasazení rezervních zdrojů k rekapitalizaci evropských bank.
Za sedmé: Důvody pro vysokou nezaměstnanost a anemický růst vyspělých ekonomik jsou strukturální, při vědomí rostoucí konkurenceschopnosti rozvíjejících se trhů. Odpovídající odpovědí na tyto problémy není protekcionismus. Místo něj potřebují vyspělé ekonomiky střednědobý plán nabytí konkurenční výhody skrze masivní investice do vysoce kvalitního vzdělávání, kvalifikované pracovní síly, dalších politik ovlivňujících lidský kapitál, infrastruktury, alternativních zdrojů energie.
Za osmé: Rozvíjející se trhy mají více měnově- i fiskálně-politické munice, kterou mohou nasadit, než té, která zbývá západnímu světu a použít ji musí. Emerging markets by měly uvolnit měnovou a fiskální politiku. Mezinárodní měnový fond a Světová banka by pak měly vystupovat jako věřitelé poslední instance pro ty rozvíjející se země, které by eventuálně ztratily kvůli reformám přístup na trhy. Země, jako je Čína, musejí podstoupit reformy, aby se vymanily ze své závislosti na exportu (do ochabujícího západního světa). Jejich součástí musí být apreciace měny, která je i cestou k posílení domácí poptávky a spotřeby.
Proč to dělat? Rizika stojící před námi nejsou jen o mírné recesi s dvojitým dnem. Jsou o vážném propadu, který může vést k druhé Velké Depresi, zvláště v tom případě, že se evropská dluhová krize vymkne kontrole a vyvolá finanční chaos. Mylné hospodářské politiky v průběhu první Velké Deprese vedly k obchodním a měnovým válkám, neřízeným bankrotům, deflaci, neracionálnímu vývoji bohatství a chudoby, sociální a politické nestabilitě a eventuálně ke vzniku autoritářských režimů a druhé světové války. Nejlepší ochranou k odvrácení tohoto scénáře je mohutná a agresívní souslednost kroků v rámci globální hospodářské politiky. A to nejpozději hned.
Tak jako manželský vztah, který už nefunguje a který vyžaduje rozchod, je lepší mít pravidla, která rozdělení oběma stranám ulehčí. Abych nebyl špatně pochopen: řízený odchod z eurozóny bude těžký. Mnohem horší by ale bylo sledovat, jak se řecká ekonomika nekontrolovaně hroutí a s ní celá řecká společnost.
(Zdroj: Blog Nouriela Roubiniho, profesora ekonomie na Stern School od Business v New Yorku, Project Syndicate; Financial Times)