Když největší německá veřejně obchodovatelná společnost před měsícem stáhla 500 mil. EUR ze svého účtu u a zaparkovala je bezpečně u Evropské centrální banky, byli francouzští podnikatelé vzteky bez sebe. Nejen proto, že se německý gigant k takovému kroku odhodlal, ale že si o tom dokonce troufá informovat korespondenta Financial Times.
Jiné firmy mají pro německou opatrnost v časech, kdy se evropský bankovní a měnový systém otřásá v základech, větší pochopení. „Není na tom nic špatného,“ tvrdí výkonný ředitel nejmenovaného portugalského výrobce léčiv. „Musíme zvážit, co by se stalo s inflací, jak bychom získávali úvěry, vymáhali pohledávky a platili dodavatelům a zaměstnancům.“
Apokalyptické scénáře, kterými analytici a finanční magnáti typu George Sorose straší evropské voliče i politiky, už soukromý sektor v řadě zemí eurozońy podrobuje chladné analýze a nezřídka je připraven na několik variant rozpadu měnové unie. Třeba portugalští top manažeři s odchodem své země z eurozóny pro všechny případy počítají už měsíce a mají vypracované formální krizové plány.
Předvídat dopady kalamity takového rozsahu není snadné. Fragmentace eurozóny, pokud k ní dojde, bude náhlá a rychlá, něco na způsob vyhlášení války. Země, které zvolí odchod, pravděpodobně uzavřou hranice, aby zabránily pašování eurových mincí a bankovek. Paralýza zřejmě postihne i elektronický přeshraniční platební styk a není vyloučeno ani vyřazení telekomunikačních služeb.
Společnosti s pobočkami po celé Evropě by se v jednotlivých zemích mohly dostat do izolace a musely se bránit samy. Kdo a kde nám dluží v eurech? Komu a v jaké měně dlužíme my? A která eura jsou „německá“ a která „italská“ nebo „řecká“? Finanční ředitel bude v takové situaci chtít na stole přesný přehled do několika hodin. A to je jen začátek. Poté do hry vstoupí chaos na finančních trzích, fronty před krachujícími bankami a zpřetrhané dodavatelské řetězce. Nejedna firma bude zvažovat rozdělení na aktivity v „jádru“ EU s tvrdou měnou a periferii s kupou prudce klesajících národních měn.
O podrobnostech společnosti hovořit nechtějí. Z dobré strategie se totiž může vyklubat skvělá konkurenční výhoda. Každý si je také vědom, jak nebezpečná může být teorie sebenaplňujícího se proroctví. Navíc, vysílat signály nedůvěry ve vlastní ekonomiku by korporátním subjektům udělalo spíše medvědí službu. Plány nicméně vznikají, i když v tichosti. „Překvapilo by mě, kdyby se dobře vedená společnost nepřipravovala na nejhorší scénáře, jakkoliv se mohou zdát nepravděpodobné,“ říká Leif Johansson, bývalý výkonný ředitel švédského Volva. Kolem možného rozpadu eurozóny se začíná roztáčet slušný byznys. Arizonská softwarová firma FiREapps spustila v červnu program, který zákazníkům umožňuje kalkulovat změnu měnové expozice v reálném čase při několika různých rekonfiguracích měnové unie. Neopakovatelnou příležitost větří i krizový manažeři.
Většina společností zatím věří, že to nejhorší se dá ještě odvrátit, ale i malá pravděpodobnost katastrofy má na jejich chování vliv. Řada podniků zvažuje přemístění provozů do stabilnějších zemí v rámci EU, nebo dokonce zcela mimo Evropu. nepřímo pohrozil odchodem z Itálie a oznámil, že vystupuje z vlivné zaměstnavatelské asociace Confidustria s tím, že s odbory bude automobilka odteď vyjednávat sama.
Švýcarský farmaceutický kolos v létě zastavil dodávky některých léků řeckým státním nemocnicím. Stejně tvrdý přístup možná zvolí i vůči španělským nemocnicím. Menší firmy se připravují na zpomalení růstu a snižují výrobu rychleji, než klesá poptávka. Snaží se tak redukovat skladové zásoby a nahromadit hotovost pro případ, že jim banka neposkytne úvěr. Pouhý strach situaci ještě zhoršuje.
Dalším typem odpovědi na možnou implozi a následnou recesi v Evropě je hledání odbytišť mimo kontinent, v čemž zatím exceluje Německo. Vývoz našich sousedů do Číny se mezi lety 2008 a 2011 téměř zdvojnásobil. prodal v západní Evropě v prvním pololetí 1,7 mil. aut, což oproti roku 2007 představuje nárůst o pouhá 2 %, v Asii ve stejném období automobilka prodala 1,3 mil. aut, o 151 % víc než před čtyřmi lety. Energetický koncern E.ON se zbavuje aktiv v Evropě za miliardy euro a snaží se chytit příležitostí v emerging markets. Evropský soukromý sektor tak dluhová krize poznamená, ať už bude její výsledek jakýkoli.
Navzdory eminentnímu zájmu o rozvíjející se trhy zůstává většina firem přesvědčenými zastánci jednotného evropského trhu, což by neměla změnit ani dluhová krize. Vzájemné uznávání licencí, technických specifikací a další harmonizace legislativy znamená, že jakákoliv evropská společnost může svůj produkt nabídnout stovce milionů domácností, což je víc než ve Spojených státech. Jen díky takovému rozsahu mohlo třeba již zmiňované získat patřičný potenciál k expanzi na mimoevropské trhy.
O eurozóně se ale bossové největších evropských koncernů vyjadřují nemilosrdně. Za prioritu považují odstranění nejistoty, i kdyby to znamenalo vyhazov pro některé z periferních ekonomik. Výkonný ředitel Renaultu a Nissanu Carlos Ghosn to shrnul za všechny: „Je třeba vědět, kdo je na palubě a kdo už se topí mimo. A podle toho loď spravit!“
(Zdroj: The Economist)