Mnoho komentátorů jistě bude právě končící rok popisovat přívlastky jako složitý, neobvyklý či barvitý. Z pohledu praktikujícího účastníka finančních a kapitálových trhů bych jej popsal jako "v mnoha ohledech překvapivý, v souhrnu však nijak přehnaně dramatický".
Kde tedy hledat onu překvapivost? Jen málokdo si asi dokázal odpustit tiché povzdechnutí při sledování mnoha vesměs impotentních pokusů evropských politiků nalézt alespoň shodu na postupu řešení evropského dluhového problému. Již několikrát jsem na tomto místě zmiňoval, že léčba předlužených evropských států nebude ani krátkodobá, ani bezbolestná. A pokud má tento proces k něčemu být, musí být založen na jednomyslné shodě všech zúčastněných států. Zde však realita narazila na ideje a místo "jeden za všechny, všichni za jednoho" jsme se dočkali "Němci a Francouzi na sebe, (skoro) všichni proti Německu a Francii". Mírně stranou v tomto ohledu stojí Velká Británie, která se konečně rozpomněla na svoji koloniální minulost a na posledním setkání EU vyjádřila jasné "ne" tomuto prozatím vcelku trapnému spektáklu. Finanční trhy však nesnáší nejistotu a toto poskakování z jedné nohy na druhou po právu potrestaly poklesem ceny resp. růstem požadovaných výnosů u státních dluhopisů dotčených zemí. Ani jim však nelze upřít jistou rozpolcenost - na jedné straně de facto volají po vyloučení slabých či nezodpovědných členů eurozóny, na straně druhé se však nesmírně bojí nedohlédnutelných dopadů takového kroku. Rok 2012 bude v tomto ohledu navýsost zajímavý, další setkání nejvyšších představitelů EU je totiž plánované již na leden.
Druhým překvapením byla míra – nyní již téměř anekdotální – ignorance akciových trhů vůči tomu, co se děje na trhu státních či korporátních dluhopisů. Zatímco agregátní 5letý CDS kontrakt (de facto pojistka proti úpadku dlužníka) na západoevropské státní dluhopisy začal zdražovat již v polovině dubna, akciové trhy reprezentované indexem DJ Euro STOXX 50 si toho ve skutečnosti výrazněji všimly až koncem dubna a to skutečné peklo se rozpoutalo na přelomu července a srpna. Ne nadarmo se v tomto ohledu tvrdí, že akcioví investoři jsou zmítáni zejména emocemi, zatímco dluhopisoví investoři si vše raději v klidu spočítají. Rychlost a zejména dynamika událostí letošního léta sice tyto rozdíly do značné míry smazala, přesto mnoho akciových spekulantů dostalo bolestivou lekci a do budoucna se bude jistě po očku dívat také na to, co se děje na trhu s dluhy.
A zatřetí? Všechny hlavní centrální banky velmi zatvrzele odolávaly volání trhů po obnovení programů kvantitativního uvolňování. Americký Fed obratně kličkoval za použití obranného mechanismu “ponechání úrokových sazeb na nízké úrovni minimálně do roku 2013”. Evropská centrální banka se sice v okamžiku výměny J. C. Tricheta za Maria Draghiho zdála myšlence podpory ekonomik formou otevřených odkupů státních dluhopisů nakloněna, nový guvernér však tyto spekulace poměrně rázně utnul. ECB si tak prozatím uchovala zdání nezávislosti na politicích, možná akcelerace problémů eurozóny v roce 2012 však může tímto kategorickým postojem výrazně otřást.
A co by mě opravdu překvapilo ke konci roku příštího? Kdyby došlo na slova některých analytiků a eurozóna se opravdu rozpadla…
Šťastný a veselý rok 2012!
Připraveno pro tištěnou verzi Lidových novin ze dne 30.12.2011