Provedl jsem řadu analýz, které se týkají jednorázové keynesiánské stimulace – stimulace, která je přechodná a jejímž cílem je boj s recesí a podpora ekonomiky. Přesvědčivý důkaz o tom, že takové kroky ekonomice pomáhají, jsem nenašel. Situace se má podobně s dlouhodobou podporou růstu. Tyto kroky ve skutečnosti zvyšují nejistotu ohledně deficitů a dluhu a tak pravděpodobně ekonomiku poškozují.
Chci ale zdůraznit, že netvrdím, že dlouhotrvající změny ve fiskální politice, jako jsou daňové reformy či nižší marginální daňové sazby, nemohou ekonomice pomoci. Neříkám, že automatické stabilizátory nefungují efektivně. Hovořím o přechodných fiskálních krocích. A nerozporuji ani určité části makroekonomické teorie, které se někdy nazývají jako keynesiánské. Jde například o předpoklad, že mzdy a ceny nejsou flexibilní, že významně působí očekávání, nebo že svou roli při krátkodobých fluktuacích hraje agregátní poptávka. Pro mě ale tyto jevy znamenají potřebu systematických pravidel a eliminaci jednorázových kroků.
Základem keynesiánské představy o stimulaci je možnost vyvážit pokles agregátní poptávky zvýšenými vládními výdaji, včetně jejich multiplikačního efektu. Podobně fungují přechodné změny daní, u nich se ale předpokládá, že mezeru ve výdajích vyplní soukromá spotřeba. Na tomto mechanismu fungují modely, podle kterých se celkový efekt odhaduje.
Kvůli různým předpokladům ohledně mezního sklonu ke spotřebě, rychlosti změn ve spotřebě a vytěsnění jiných výdajů se ale odhady jednotlivých modelů velmi liší. Například Christina Romer a Jared Bernstein odhadovali, že stimulace v roce 2009 přinese velký efekt a multiplikátor dosáhne hodnoty 1,5. John Cogan, Volker Wieland, Tobias Cwik a já jsme zase předpovídali mnohem menší efekt s multiplikátorem 0,5. Pokud pak pro zpětné hodnocení stimulace používáme stejné modely jako pro predikci jejich vlivu, děláme stále stejné chyby.
Chceme-li tedy posuzovat vliv stimulace, musíme sledovat změnu celkové spotřeby nebo HDP. Podle mého výzkumu tedy ta část stimulace roku 2008, která obsahovala přechodné úlevy na daních, nepřinesla žádný výrazný efekt. Patrný byl sice výrazný růst disponibilních příjmů, ne však spotřeby. Přesně ten samý výsledek bychom čekali na základě hypotézy permanentních příjmů či životního cyklu. Lidé prostě většinu získané hotovosti uspořili. To samé proběhlo v letech 2001 a 2009. V roce 2009 nebyl úspěšný ani pokus o výrazné zvýšení vládních nákupů zboží a služeb. Investice do infrastruktury vzrostly jen o 0,05 % HDP a spotřeba federální vlády jen o 0,14 % HDP. Podpora, kterou získaly místní a státní vlády, byla většinou použita na snížení dluhu a zvýšení transferů.
Stimulace prováděná v minulých letech tak ve skutečnosti ekonomice nepomohla a agregátní výdaje nezvedla. Podobně hodnotí ekonomové stimulační kroky v 70. letech. Bohužel jsme si ji museli v posledních letech zopakovat, abychom znovu zjistili to, co jsme již věděli.
(Zdroj: Blog Johna Taylora)