Čína vyniká v produkci a dokonce i v určitém zlepšování toho, co na trh uvedli producenti ze západu a z Japonska. Ani v roce 2010, kdy Čína oficiálně nahradila Japonsko na druhém místě ve světové ekonomice, neexistovala žádná čínská značka, která by se na asijských trzích dala považovat za dobře zavedenou. O jiných trzích ani nemluvě. Marketingový průzkum společnosti TNS například ukázal, že v roce 2010 byly mezi nejvýznamnějšími značkami firmy z USA, Dánska, Finska, Jižní Koreje a Švýcarska, čínské firmy se ale nedostaly ani mezi prvních 1.000 značek.
Je jisté, že země s 1,3 miliardy obyvatel v tomto století vyprodukuje výborné vědce, inženýry a další inovátory. Nyní ale většina čínské výroby jdoucí na export závisí na nízkonákladových vstupech, ne na technologii s vysokou přidanou hodnotou, jako tomu je v Japonsku, Německu a USA. Čisté příjmy z čínských exportů přitom plynou do státního investičního fondu China Investment Corporation (CIC) a dalších státních firem a bank, které drží 3,2 bilionu dolarů zahraničních měnových rezerv. Za tyto peníze Čína nakupuje americké dluhopisy i dluhopisy jiných zemí, měděné doly v Peru, licence na těžbu ropy v Angole, Súdánu a Iránu, podíly v amerických firmách a další investice.
V případě Číny ale není v dohledu žádná přelomová technologie podobná těm, s kterými přichází , či SAP. Pokud někdo odepisuje Spojené státy jako zemi, která má svá nejlepší léta za sebou, pak podceňuje dynamiku jejich ekonomiky. Americké firmy byly po první fázi Velké recese schopny vydělávat rekordní zisky, udržet si, či dokonce zvýšit svůj podíl na trhu a přijít s novými přelomovými produkty jako jsou 3D tiskárny, iphone a iPad.
Pokrok Číny je naopak pomalý i ve srovnání s jinými rozvíjejícími se ekonomikami. Kombinace podnikatelského modelu 19. století a pseudokomunistické represe 20. století ji činí velmi zranitelnou. Nehrozí jí jen to, že by ztratila tržní podíl v USA, EU nebo Japonsku. Může mít nedostatek technologií na to, aby je vůbec vyrobila. Její model se dá popsat jako „importovat, asimilovat, zlepšit“, takový přístup ale nepodporuje skutečnou inovaci.
Čínský problém by vyřešily větší investice do výzkumu a vývoje a reformy v systému pobídek a vzdělávání. Ekonomové se však obávají toho, že centralizovaná čínská vláda bude dlouhodobou brzdou dalšího rozvoje, což umožní Spojených státům a dalším rozvinutým ekonomikám udržet si svůj náskok v technologických odvětvích déle, než by jinak byly schopny. Čínský systém vládnutí je na jednu stranu schopný generovat rychlá a jasná rozhodnutí a ta dlouhodobě dodržovat, na druhou stranu ale dusí kreativitu a omezuje motivaci k rychlé reakci na měnící se potřeby spotřebitelů.
Uvedené ukazuje na hlubší dilema. Čínská hrubá síla spočívá v jednoduché, ale možná neudržitelné dohodě, kterou uzavřela Komunistická strana s městskými elitami. Dohoda spočívá v tom, že vláda zajistí rostoucí příjmy a dovolí elitám, aby bohatly. A ty výměnou nebudou realizovat své politické ambice. Čím dál více obyvatel si ale přeje svůj díl bohatství, rostoucí mzdy ničí konkurenceschopnost a až pracující zachvátí zloba, městské elity mohou svůj postoj přehodnotit. A milióny lidí na venkově nemusí uklidnit ani to.
Čína se může vyšplhat po žebříku přidané hodnoty až k trhům s vysoko přidanou hodnotou, kterým nyní dominují Spojené státy, Evropa a Japonsko. Dosavadní posun je ale minimální. A slabý systém vzdělávání a demografické a politické výzvy spolu s korupcí naznačují, že spíše než skokem bude tento proces velmi dlouhým pochodem.
Uvedené je výtahem z „How America Builds Its Way Back to Balance“ od Michaela Morana.
(Zdroj: EconoMonitor)