Od roku 2011 je patrné, že ECB hodlá zabránit rozpadu eurozóny, který by hrozil kvůli příliš vysokým výnosům dluhopisů vlád některých členských zemí. Pokud by tyto výnosy začaly opět růst, ECB by intervenovala, aby tento růst zastavila. Podobné intervence hrají stabilizující roli a zabraňují prudké krizi - postižené země mají díky nim čas na provedení nutných změn. Ty zahrnují snížení fiskálních deficitů a deficitů vnějších (tyto země totiž trpí tím, že nejsou schopny financovat své vnější deficity a splácet vnější zadlužení).
Můžeme si ale být jistí, že zmíněné získávání času je vždy užitečné? V některých případech (Irsko, Itálie a pravděpodobně i Portugalsko) rozhodně ano. Získaný čas ale nic nemění na tom, že postižené země mají velmi malou průmyslovou bázi a jejich vnější deficit lze snížit pouze tím, že klesne domácí poptávka. To zase znamená pokles ekonomické aktivity. Dochází pak k nevyhnutelné redukci příjmů, která bude nakonec pro společnost v jednotlivých zemích pravděpodobně nepřijatelná.
Z hlediska Německa tak bude monetární politika ECB nadále příliš expanzivní. Růst německé ekonomiky je totiž ve srovnání s ostatními zeměmi eurozóny již od roku 2006 rychlejší. A bude tomu tak i nadále. Po zavedení eura byla politika ECB pro Německo příliš utažená, nyní lze pozorovat pravý opak – tato politika je příliš uvolněná. Jaké mohou být důsledky?
Současný vývoj může vést k tomu, že ceny německých aktiv budou relativně k cenám aktiv v jiných zemích eurozóny růst. Může dokonce dojít ke vzniku bubliny. Ceny mohou dosahovat vyššího růstu i na trzích se zbožím a službami a dokonce i v takové zemi, jako je Německo, se může vrátit vyšší inflace. Německo tak může stupňovat tlak na to, aby ECB svou politiku utáhla. K tomu se může Německo snažit o silné utažení fiskální politiky a existuje riziko, že ten samý přístup bude vyžadovat i od ostatních zemí eurozóny. Ty však považují politiku ECB za příliš utaženou. Nakonec by tak všechny země eurozóny mimo Německa čelily mimořádně restriktivnímu mixu politiky.
Zdroj: Natixis