Je tu panika, kupujte. Možná přiletí i vrtulník

Jonathan Wilmot, který působí jako globální stratég v Credit Suisse, se domnívá, že Evropa bude letos v čele globální rally. Investoři by tak podle něho měli kupovat zejména španělské a italské dluhopisy a pravděpodobně i akcie. Jádrem jeho býčích argumentů je následující:

Na podzim došlo k oživení averze k riziku. Jeho průběh ale doposud probíhá v souladu s tím, jak se vyvíjela období „hluboké paniky“ v letech 1982, 2002 a 2008/2009. Po nich pak přišla během 18 měsíců rally ve výši 50 % či více. Eurozóna nespěje ke svému rozpadu, protože nakonec bude přijata kompromisní politika podporující růst; již nyní je patrný konsenzus, že samotná úsporná opatření nefungují.

Růst bude podporován i na globální úrovni a to jak ze strany politiků, tak ze strany centrálních bank. Produkce by tak měla nadále růst a v létě by tento růst měl dokonce zrychlit. Globální průmyslová produkce by tedy měla sledovat stejný vývoj jako po období paniky v letech 2002 a 1982. Současná korekce na trzích by měla být v souladu s tím, že později přijdou ještě větší zisky. Následující graf porovnává vývoj globální průmyslové produkce po září 1982, listopadu 2002, prosinci 2008 a listopadu 2011, včetně projekce dalšího vývoje:



Willem Buiter a Ebrahim Rahbari ze Citi pak volají po tom, aby centrální banky podporovaly růst mnohem agresivněji, než to činily doposud. Navrhují následující kroky: Snížení sazeb na úplnou nulu, použití pestřejšího spektra kvantitativního a úvěrového uvolňování (nákup méně likvidních aktiv) a kombinace fiskálně–monetární stimulace, neboli „házení peněz z vrtulníku“.

Ekonomové na následujících grafech porovnávají výši současných sazeb (černě) s úrovní implikovanou různými verzemi Taylorova pravidla, které odhaduje vhodnou výši sazeb na základě odchylky inflace od její cílové úrovně a produktu od jeho potenciálu.



Ekonomové tedy mimo jiné doporučují „shazování peněz z vrtulníku“ ve stylu Miltona Friedmana. Tento způsob stimulace podle nich nemusí nutně zvyšovat inflaci, představoval by ale přechodnou fiskální stimulaci, která by nezvyšovala tíhu dluhové zátěže vlád. Jednalo by se konkrétně o přechodné snížení daní, zvýšení fiskálních transferů či veřejných výdajů s tím, že by tyto kroky byly financovány permanentním zvýšením monetární báze. Taková politika by fungovala vždy, stačí ji pouze implementovat v dostatečném měřítku, tvrdí ekonomové Citi. Navíc není těžké ji zavést a politicky by byla lehce průchodná. Vyžaduje jen spolupráci mezi centrální bankou a vládou.

(Zdroj: FTAlphaville)