Náklady pěstování cukru v Brazílii rapidně rostou a vyrovnávají se některým evropským zemím. Největší ekonomika jižní Ameriky tak ztrácí konkurenceschopnost v jednom z klíčových exportních odvětví.
Brazilské plantáže, kdysi s přehledem nejlevnější producenty cukru, trápí sílící měna, nedostatečná infrastruktura a rostoucí režijní a osobní náklady, což řadu investorů a obchodníků vede k úvahám o přesunutí produkce do Afriky.
„Většina lidí si neuvědomuje, že dnes je levnější vypěstovat a zpracovat cukrovou řepu v Evropě,“ tvrdí Alberto Weisser, výkonný ředitel společnosti Bunge, která je jedním z největších obchodníků s komoditami na světě. „Brazílie je teď velmi, velmi drahá,“ dodává Weisser.
Země stále zůstává hlavním světovým producentem a exportérem cukru (loni vyvezla 24 mil. tun), v čemž jí dopomáhá dostatek slunce, vody a půdy vhodné k pěstování třtiny. Výhody levné pracovní síly a nízkých režijních nákladů se však začínají vytrácet. Produkční náklady se v rámci Brazílie liší; výstupní cena u dobrého cukrovaru ale zpravidla činí 19 až 21 amerických centů za libru (0,45 kg). V Evropě, která je stále čistým dovozcem suroviny, činí ekvivalentní náklady v přepočtu 16 až 17 centů za libru.
Většímu rozvoji cukrovarního agroprůmyslu na starém kontinentě brání nemožnost adekvátně rozšiřovat setbu. Brusel se snaží domácí producenty podpořit a stimulovat poptávku cukrovarů, což nese ovoce. Loňská sklizeň měla být historicky rekordní. V Česku, kde produkce dlouhodobě stagnuje, bylo při poslední cukrovarnické kampani z 3,7 mil. tun sklizené řepy vyrobeno 564 tisíc tun bílého cukru, což je nejvíc za posledních deset let. Na světový trh se největší vervou dere Thajsko, které za posledních pět let zvýšilo export téměř na dvojnásobek a loni mělo podle amerického ministerstva zemědělství vyvézt 9 mil. tun cukru. Celosvětová produkce měla loni dosáhnout 168 mil. tun.
Podle obchodníků bude v Brazílii, jejíž vývoz loni klesl o 10 %, pro snížení nákladů produkce třeba odstranit byrokratické překážky bránící větším investicím do infrastruktury. Ty jsou nyní v porovnání s HDP na nižší úrovni než v 60. a 70. letech minulého století. Třeba na získání všech povolení ke zprovoznění přístavu museli v Bunge čekat pět let.
(Zdroje: FT, Listy cukrovarnické a řepařské, USDA)