Niall Ferguson zveřejnil články o krizi v eurozóně. Ten první napsal spolu s Nourielem Roubinim a jeho začátek vypadá následovně:
„Obáváme se, že politika německé vlády ve stylu „příliš málo a příliš pozdě“ vytváří riziko, že se bude opakovat krize z poloviny 20. století, jejímuž opakování mělo vytvoření eurozóny zabránit. Je pozoruhodné, že ze všech zemí právě Německo není schopno se poučit z historie. Je fixováno na eliminaci inflace a dává větší váhu vývoji v roce 1923 (tedy roku hyperinflace) než roku 1933 (roku, kdy zemřela demokracie). Němcům by prospělo, kdyby si vzpomněli, jak bankovní krize v roce 1933 přímo přispěla k pádu demokracie nejen v jejich vlastní zemi, ale napříč celou Evropou.“
Ferguson a Roubini pak prezentují seznam makroekonomických opatření, která by eurozóně pomohla. Důležité jsou podle nich strukturální reformy, protože eurozóna je špatně fungující měnovou unií. Provedení těchto reforem ale musí být umožněno tím, že ECB zvedne úroveň agregátních nominálních výdajů a tím vytvoří čas na implementaci nutných změn.
Ferguson se pak sám věnuje tomu, zda bude vývoj v Evropě stát amerického prezidenta Baracka Obamu vítězství v dalších volbách:
„Na první pohled to může vypadat jako bláznivá myšlenka. Neměly by listopadové volby rozhodnout hlasy nevyhraněných států jako Florida či Ohio a ne zemí jako je Řecko či Španělsko? Nemají levicovější Evropané v lásce Obamu a nesnášejí republikány? Samozřejmě. Nyní je ale reálné, že recese v Evropě udusí naději na udržitelné oživení v USA. A prezident jasně ukázal, že toto nebezpečí chápe. Nižší růst a vyšší nezaměstnanost ho totiž v závodě s Mittem Romneyem mohou jen poškodit.“
Pokud Obama skutečně prohraje, bude to částečně jeho vinou. Šok, který vývoj v Evropě představuje, totiž mohl být dopředu eliminován. Nejvíce se nabízí ta možnost, že by se Fed předem zavázal ke stabilizování nominálních výdajů bez ohledu na to, co se bude v Evropě dít. Pokud by spadla do krize, byla by zvýšená poptávka po penězích vyvážena uvolněním politiky Fedu. Pokud by Fed ohlásil důvěryhodný cíl, bylo by dokonce nepravděpodobné, že by se na trzích vůbec objevila panika. Obama se mohl v minulých letech více snažit o změnu ve vedení Fedu, která by takový postup zajistila.
Ferguson také velmi dobře popisuje podstatu evropských problémů:
„Představte si, že by Spojené státy nikdy neschválily svou ústavu a měly by malou federální vládu s minimálními příjmy. Půjčovat si a vybírat daně by mohly jen jednotlivé státy. A nyní si představme, že se Nevada příliš zadluží a její dluh dosáhne 150 % jejího produktu. K tomu probíhá obrovský run na banky v Kalifornii a nezaměstnanost v obou těchto státech převažuje 20 %. V Las Vegas a v Los Angeles probíhají stávky a nepokoje. A nyní si představme, že Nevada a Kalifornie začnou jednat o pomoci s Virginií a Texasem, kde je nezaměstnanost poloviční. Nakonec probíhá jednání mezi guvernéry všech 50 států a do Sacramenta přijíždí MMF, který má dojednat program fiskálního utahování.“
Tento popis v podstatě odpovídá situaci, ve které se nyní nachází Evropa. Spojené státy mají systém, v jehož rámci se o tíhu finanční krize podělily jednotlivé státy, Evropa ale žádné takové instituce nemá. Ty, které existují, mají velmi malý rozpočet: Méně než 1 % HDP EU. Neexistuje federální ministerstvo financí, žádný společný dluhopis, jen ECB. A dnes se ukazuje tvrdá pravda, na kterou někteří z nás poukazovali již před 13 lety: To nestačí.
(Zdroj: Blog Davida Beckwortha)