Při úvahách o chaosu v Evropě máme tendenci spojovat většinu tamních problémů s rozdíly v produktivitě a ekonomickém rozvoji mezi jednotlivými zeměmi eurozóny. Obvykle máme na mysli zejména rozdíly mezi údajně zaostalými státy jako Řecko či Portugalsko na straně jedné a vyspělou velmocí Německem na straně druhé. Pokud se ale podíváme na data, může nás překvapit, že rozdíly nejsou zase tak velké.
Samozřejmě, Řecko a Portugalsko jsou relativně chudé země. Jejich HDP na hlavu dosahuje 82 a 77 % průměru EU a asi 76 a 71 % průměru eurozóny, protože její členové jsou o něco bohatší než země EU. Německo je na úrovni 120 % EU a 112 % eurozóny. Pokud se ale podíváme na jednotlivé státy v USA, uvidíme podobné rozdíly. HDP na hlavu v Alabamě leží na 74 % průměru celých Spojených států. Mississippi je na 67 %. Jinak řečeno, co se týče ekonomické nerovnosti, eurozóna na tom není o nic hůře než USA.
Hlavní rozdíl spočívá v tom, že Američané o sobě smýšlejí jako o jediném národu. Bez přemýšlení tak souhlasí s fiskálními transfery, které dlouhodobě podporují chudší státy. A ani o tom nepřemýšlejí jako o problému daného regionu. Nebylo tomu tak ale vždy. Před občanskou válkou lidé nepovažovali Spojené státy za něco svého a klíč k úspěchu dolarové zóny lze shrnout do tří slov: William Tecumseh Sherman.
Fed zastrašen republikány
To, že Fed hodlá podniknout jen minimální kroky na podporu ekonomiky – prodloužit operaci Twist - není jen neadekvátní. Je to hanebnost. Fed má dvojí mandát, kterým je zaměstnanost a cenová stabilita. Jeho vlastní projekce ukazují, že nezaměstnanost zůstane vysoko ještě roky a inflace se dostává pod jeho cíl. Realistický pohled navíc ukazuje, že projekce Fedu počítají s příliš vysokou inflací a naopak s příliš nízkou nezaměstnaností. Žádný racionální argument proti další mohutné stimulaci nevidím.
Namísto vlny další stimulace ale přišel krok, který Fed považuje za naprosté minimum nutné k tomu, aby nebyl nařčen z ignorování slabé ekonomiky. Je mi líto, ale považuji to pouze za ústupek politickému nátlaku. Fed totiž odmítá udělat cokoliv, co by podnítilo republikány k nařčení, že pomáhá Obamovi. Fed tak ve snaze vyhnout se nepohodlné situaci zradil nezaměstnané. Míra, s jakou elity během této krize zklamaly, je ohromující.
Keynesiánská ekonomie vítězí
Fakt, že inflace stále neroste, dokazuje, že klasická ekonomie poskytovala během této deprese mylný pohled na věc. Naopak keynesiánská ekonomie slaví v tomto smyslu úspěch. Podobným důkazem je efekt fiskálního utahování. Následující graf ukazuje, jak se mezi prvním čtvrtletím 2008 a prvním čtvrtletím 2011 změnily vládní výdaje (osa x) a jak HDP (osa y). Obrázek je hodně keynesiánský.
A nakonec jsou tu sazby. Nejdříve jsme slyšeli, že deficity zvednou sazby kvůli efektu vytlačování soukromých investic. Tedy kvůli tomu, že vláda bude se soukromým sektorem soupeřit o omezené množství úspor. Růst sazeb se však nedostavil a tudíž se začaly objevovat argumenty, že za to mohou nákupy dluhopisů ze strany Fedu. Stále však šlo o základní nepochopení toho, jak ekonomika funguje. Nyní zase slyšíme, že Spojené státy čelí problémům se solvencí a že dluhopisoví investoři ztratí trpělivost. Nadále se však nic neděje ani v USA, ani v jiných zemích, které mají vlastní měnu. Přitom stačí vědět jen to, že ti, kteří varují před zhoršující se solvencí, dříve používali úplně jiné argumenty. A naprosto se mýlili.
(Zdroj: Blog Paula Krugmana)