Na počátku roku 2010 napsalo dvacet známých ekonomů příspěvek do Sunday Times, který podporoval strategii snižování deficitů ve Velké Británii. Podle jejich názoru vyžadovala obnova důvěry eliminaci strukturálního deficitu s tím, že první kroky vedoucí tímto směrem měly být implementovány již ve fiskálním roce 2010/11. George Osborne jejich výzvu přivítal, podle jeho názoru „jde o významný moment v ekonomické debatě“. Dva a půl roku poté se ekonomika Velké Británie opět potácí v recesi a dluh se prohlubuje více, než vláda čekala. Co radí zmínění ekonomové v současné situaci?
Roger Bootle z Capital Economics se domnívá, že politika vlády by se měla změnit. Zastavil by snižování veřejných investic a možná by je dokonce zvedl. Hlavním cílem by měla být motivace soukromého sektoru k větším výdajům, což „může vyžadovat trochu vyšší vládní výdaje“. Danny Quah z London School of Economics nyní uvádí, že obavy z toho, že výnosy vládních dluhopisů Velké Británie rychle porostou, jsou v současné době mnohem méně relevantní. Bank of England dala jasně najevo, že je na monetární uvolnění ochotna směřovat velkou část svých zdrojů. Navíc poklesl i tlak na snižování deficitů a dluhu ve srovnání s tím, jaká byla situace v době, kdy byla zveřejněna uvedená výzva.
Názor změnil i David Newbery z Cambridge University. Ten se momentálně domnívá, že je nutné zvýšit veřejné investice, a to i v případě, že to povede ke zhoršení krátkodobých deficitů. Tento krok by totiž vedl ke stimulaci soukromých investic. „Potřebujeme růst, a to vyžaduje investice. V situaci, kde ekonomiku ohrožuje recese či dokonce deprese, jsou investice do infrastruktury velice výhodné.“ Michael Wickens z York University dnes míní, že vláda udělala chybu, když investice snížila, protože tyto výdaje budou muset stejně proběhnout a nyní je jejich financování levnější, než tomu bude v budoucnu. Pokud vláda svou strategii jasně vysvětlí, trhy ji nepotrestají vyššími sazbami.
Hashem Pesaran z Cambridge University sice uvádí, že své názory nezměnil, nesouhlasí ale s „posedlostí vlády ratingy a fiskální konsolidací na úkor růstu“. Tim Besley z London School of Economics by dal přednost tomu, kdyby vláda „kreativně používala svou rozvahu“, a to zejména v oblasti trhu s bydlením. Costas Meghir z Yale University se domnívá, že vláda má velkou příležitost provést investice do důležitých infrastrukturních projektů a do vzdělání. Kapitál i práce jsou nyní levné a dostupné; nehrozí nebezpečí, že by vládní dluh vytlačil z trhu soukromé subjekty. Zmíněné investice mohou mít navíc vysokou návratnost. Ve prospěch podobných investic nyní hovoří i Kenneth Rogoff z Harvard University.
Christopher Pissarides z London School of Economics se domnívá, že současné obavy z deficitů jsou přehnané. Keynesiánství, které bylo základem politiky po druhé světové válce, již dnes nefunguje, stále však poskytuje určitá vodítka. Přílišné obavy z deficitů během recese vedou jen k prohloubení recese. Ty trestají relativně malou skupinu lidí, tu ale trestají velmi intenzivně. Jedná se zejména o nezaměstnané, ty, kteří právě ukončili školu, a menšiny. Plány na snižování deficitů by měly začínat u postupného snižování výdajů a měly by reagovat na vývoj v ekonomice. Hlouběji by měly jít pouze v případě, že oživení posílí.
Z oněch dvaceti ekonomů se svého předchozího názoru drží pevně jen Albert Marcet z Barcelona Graduate School of Economics. Ten nevidí prostor pro žádnou keynesiánskou politiku, která by ve čtvrtém roce recese podpořila růst. Navíc nemá ani žádný teoretický základ. Velká Británie nemůže změnit to, že globální ekonomika čelí recesi a růst bude podprůměrný. Navíc by čelila riziku, že se stane centrem pozornosti spekulantů v případě, že změní svůj cíl snížení veřejného dluhu.
(Zdroj: Newstatesman)