Žijeme v době, která je ovlivněna předchozí finanční krizí. Dvojice Reinhart – Rogoff již dříve varovala, že oživení bude pomalé. Podobně jsem činil já, i když ne na základě takové míry detailního výzkumu historického vývoje. Ten nám dal za pravdu, přestože stále můžeme zaznamenat hodně zmatení ohledně toho, co nám skutečně říká. Konkrétně panují nejasnosti týkající se rozdílu mezi tím, zda je něco obvyklé a zda je to nutné. Nejde totiž o dvě stejné věci.
Moje interpretace historických dat je následující: Finanční krize za sebou nechávají vysoké zadlužení soukromého sektoru, ve Spojených státech tomu tak bylo zejména u domácností. Ty byly donuceny omezit své výdaje a přirozená úroková sazba, která je konzistentní s plnou zaměstnaností, prudce klesla. V případě velmi silných krizí klesá dokonce pod nulu. Konvenční monetární politika nese obyčejně většinu tíhy ekonomické stabilizace, ale v takovém případě již nemá potřebné nástroje. Můžeme tedy použít mimořádnou fiskální stimulaci nebo nekonvenční monetární politiku, která sníží úrokové spready nebo zvýší inflační očekávání. V minulosti ale k takovým krokům obvykle nedocházelo, nebo alespoň ne v dostatečné síle. Proč? Kvůli politice, intelektuálnímu zmatení, neochotě dělat nezvyklé kroky či nemístným obavám.
Na to, aby byla provedena nekonvenční monetární nebo fiskální politika, je třeba mnohem více shody než na snížení sazeb. Jen málo zemí má potřebou míru jednoty a jasného pohledu na situaci. Ukazuje se tak, že na ukončení Velké deprese bylo potřeba války. Z ekonomického hlediska nejsou výdaje na zbrojení ničím výjimečným. Z politického hlediska bylo třeba, aby přišel Hitler a až poté padly obvyklé námitky proti stimulaci. Pokud tedy tvrdíme, že po finančních krizích obvykle přichází dlouhé období útlumu a zároveň požadujeme okamžité ukončení současné deprese, není to nekonzistentní přístup. Máme k dispozici jednoduché politické nástroje, které by mohly ukončit depresi. Problém spočívá v tom, že politici opět váhají s jejich užitím.
Určité zmatení pak panuje i ohledně poptávky a nabídky. Znovu a znovu slyšíme, že se nemůžeme vrátit zpět do roku 2007, protože to byl rok ovlivněný bublinou. Co ale taková bublina je? Je to situace, kdy někteří lidé utrácejí příliš mnoho a u těch skutečně nemůžeme čekat návrat k původnímu stavu. Ale ostatní lidé mohou utrácet více a ekonomika by v takovém případě netrpěla nedostatečnou poptávkou. Larry Summers v této souvislosti říkával, že prasklou pneumatiku nemusíme nahustit dírou. Zadlužené domácnosti v USA musí nyní skutečně utrácet méně. Opak ale platí o vládě a v podstatě neexistuje důvod, proč by se agregátní poptávka musela nacházet nízko proto, že se v minulosti některé subjekty chovaly nezodpovědně.
Neustále také slyšíme „strukturální“ argumenty o tom, že vysoká nezaměstnanost bude dlouhodobá, protože i proces přeměny zaměstnanců ze stavebnictví na zaměstnance průmyslu je dlouhodobý. Pohled na trh práce ale ukazuje, že ztráty pracovních míst nejsou soustředěny v jednom sektoru, ale jdou napříč celou ekonomikou. A je tu také následující otázka: Jestliže přesun zaměstnanců mezi sektory doprovází vysoká nezaměstnanost, jak to, že tu nebyla i během bubliny? Tehdy totiž také docházelo k podobnému posunu směrem k sektorům nafouknutým bublinou. Smysluplnou odpověď jsem nikdy neslyšel.
Zajímavým případem je vývoj v letech 1929 – 1933. Po tehdejší finanční krizi totiž přišel velmi rychlý růst. Nezaměstnanost sice zůstávala vysoko, ale i tak se musíme ptát, proč bylo dosaženo tak rychlého oživení. Moje teorie, která nevylučuje jiná vysvětlení, zní následovně: Politika během krize byla velmi špatná, bankovní systém zkolaboval. Následné oživení finančního systému umožnilo rychlý růst, i když k plnému zotavení ekonomiky kvůli vysokému dluhu soukromého sektoru nedošlo.
V letech 2007 – 2009 byly ale banky zachráněny, čímž jsme se vyhnuli jejich kolapsu. Zároveň však nedošlo k tak rychlému oživení. Jedním z důkazů podporujících tento pohled je to, že peněžní nabídka v letech 1929 – 1933 prudce klesla. Podobně hovoří vývoj dluhopisových spreadů. Podle nich byly problémy ve 30. letech mnohem větší a dlouhodobější než dnes. Návrat k finanční stabilitě tak představoval větší skok. Uvedené také ukazuje, jak bláhové je měřit oživení pohledem na vývoj ode dna recese. Pak totiž platí, že čím horší je počáteční reakce na krizi, tím lepší výsledek.
(Zdroj: Blog Paula Krugmana)