Pro učitele makroekonomie je současný vývoj velmi příznivý, protože lze velmi snadno najít případy, kdy někdo špatně vykládá základní ekonomické koncepty. Studenty to pak motivuje k tomu, aby přicházeli s lepší argumentací než ti, kteří se vyjadřují v médiích. Platí to například o Billu Grossovi, šéfu společnosti Pimco, který přispívá i do Financial Times. Ten se ve svém posledním článku už nesnaží vysvětlit, jak vyšší sazby podporují investice a růst. Namísto toho radí investorům ohledně vývoje na měnovém trhu. Podle jeho názoru již tradiční teorie nejsou relevantní (parita kupní síly = Big Mac Index), rozhodující je chování centrálních bank a kvantitativní uvolňování.
První věcí, která nás při čtení Grossova článku překvapí, je jeho nepochopení toho, jak spolu jednotlivé přístupy souvisejí. Pokud totiž tvrdíme, že kvantitativní uvolňování povede k inflaci a oslabení měny, pouze používáme paritu kupní síly jako základ naší analýzy měnových kurzů. Jde o standardní přístup každé učebnice makroekonomie. Investor k tomu nepřesně vysvětluje to, co je vlastně kvantitativní uvolňování a jaké má důsledky na měnové kurzy. Neustále totiž hovoří o tom, že dochází k „tištění peněz“. To je ale omyl. Většina růstu monetární báze (rozvahy centrálních bank) není způsobena větším množstvím oběživa, ale depozity, které komerční banky drží u banky centrální. A takový růst báze nevede vždy k vyšší nabídce peněz a inflaci. Můžeme to říci i jinak: Růst likvidity odpovídá růstu poptávky po ní. Pokud je její nabídka a poptávka vyrovnána, ceny se nemění a nemění se ani měnové kurzy.
Gross v souvislosti s měnovými kurzy zmiňuje Japonsko. To je podle něho příkladem země, kde jeho teorie fungují – jen oslabil kvůli kvantitativnímu uvolňování. To je pravda, ale pouze částečně. Jen neoslabil proto, že roste rozvaha japonské centrální banky. Oslabuje proto, že se zdá, že centrální banka se konečně snaží o skutečné dosažení vyšší inflace. Pokud tomu tak je, pak nám parita kupní síly říká, že měna oslabí.
Investor svým kolegům radí, aby si vybírali měny k nákupu a prodeji podle toho, jak moc roste rozvaha dané centrální banky. Jde ale o přílišné zjednodušení, či dokonce o chybu. Spíše to zní jako další pokus o kritiku centrálních bank za to, co dnes dělají (QE). Pokud bychom se uvedenou radou řídili během krize, několikrát bychom se hodně spálili. To samé však platí o dřívější Grossově radě týkající se hrozící vysoké inflace a rychlém růstu sazeb.
Monetární politika má na měnové kurzy vliv proto, že ovlivňuje všechny nominální proměnné v ekonomice. Pokud ale o kvantitativním uvolňování hovoříme jako o tištění peněz a považujeme ho za jistou cestu k inflaci, děláme chybu. Tu jsme během posledních let mohli slyšet mnohokrát a mohli bychom tedy čekat, že už k jejímu dalšímu opakování nedojde. Já bych si ovšem stěžovat neměl, protože mě čekají další kurzy monetární politiky a podobné úvahy mi poskytují zajímavé materiály pro studenty.
Autorem je Antonio Fatás z INSEAD.