Tím, že píšu tenhle článek, riskuji, že se hlásím do debaty, která je pro spoustu lidí už uzavřená, nebo jsou prostě vyčerpáni tím množstvím mediálních vstupů na dané téma. Nemohu si nicméně pomoci, protože obzvlášť v českém tisku jsem ještě nečetla názor, se kterým bych mohla souhlasit.
Tak tedy: jak vážné jsou teroristické hrozby, které ospravedlňují sledování Američanů a ne-Američanů ze strany americké National Security Agency (NSA)? Má pravdu Edward Snowden, bývalý zaměstnanec CIA, že poskytl novinářům ve Washington Post a The Guardian informace o rozsahu tohoto špehování, rozpoutal tím mezinárodní skandál a prchl do Hongkongu, kde se ve stínu rudé Číny skrývá před zlobou nejmocnějších zpravodajských služeb na světě? Nebo je to zrádce jako vojín Bradley Manning a měl by jít do lochu, až zčerná? (Poznámka: Bradley Manniing ještě nebyl odsouzen, soud probíhá teprve třetí týden, ale obžaloba požaduje trest doživotí za velezradu a dalších 21 zločinů, ze kterých byl obviněn).
Hrozba terorismu, jakkoliv je člověku líto jejích obětí, není nijak zvlášť vysokou hrozbou ani americké demokracii (a v oblíbeném rčení “americkému způsobu života”), ani americké ekonomice. Pokud teroristé nezískají jaderné zbraně, je konvenční terorismus typu událostí v září 2001 menším nebezpečím než autohavárie, uklouznutí ve vaně nebo celá plejáda dalších nehod a to prostě proto, že teroristé nejsou nijak zvlášť schopni škodit. Hrozba terorismu si zcela jistě nezasluhuje takovou úroveň odezvy, jaké se jí dostává ve formě ochrany letišť, prosazení a provádění zvláštních zákonů a elektronického sledování celé populace, které si vyžaduje, aby se tím zabývalo celých 1,4 miliónu (!) zaměstnanců amerických bezpečnostních služeb.
To je ovšem vedlejší. Hrozba terorismu, obzvlášť té jakési naprosto všudypřítomné al Qaedy (ono je těžké po lidech chtít, aby si zapamatovali více než jedno takhle exotické jméno, tak jim to radši nebudeme komplikovat, že), nicméně velmi rychle a důkladně nahradila v očích Američanů (a nejen jich) hrozbu komunismu. Takže, což je jediné podstatné z pohledu shora, je tady stále nějaká hrozba, kterou je možno voličům před očima mávati a udržovati je v příslušném napětí. Rovněž velmi užitečné k ospravedlňování všech možných výdajů vojensko-průmyslového komplexu a nejrůznějších omezení, včetně zkoumání, jestli člověk má s sebou do letadla lahvičku s vodou, která má 100 nebo 150ml.
Nebezpečím terorismu se lidem hrozilo po událostech v září 2001 (ano, je to už 12 let, viďte) tak dobře, že si nechali líbit spuštění války v Iráku na základě prefabrikovaných obvinění Saddama Huseina, jednoho z mnoha (a patrně zdaleka ne nejbrutálnějšího) diktátorů, jejichž režimy USA do té doby podporovaly nebo dále podporují. Důsledky invaze do Iráku jsou podstatně rozsáhlejší, jak v počtu civilních obětí v Iráku samotném, tak mezi vojáky zasahujících armád, tak množstvím materiálních škod, než všechny teroristické útoky na půdě západního světa za posledních, řekněme, 12 let, dohromady. Kromě toho jsou to právě invaze Iráku a Afghánistánu, které vyvolávají mezi mladými muslimy po celém světě takovou nevoli a tím zvyšují riziko jakéhokoliv teroristického útoku.
Nejméně tři strany budou i nadále benefitovat z toho, že se ve veřejnosti nepřestanou rozdmychávat vášně kolem terorismu. Jednou z nich jsou média, kterým to zvyšuje počet diváků a cirkulaci, druhou jsou politici a na ně navázané zájmové skupiny. V Americe počátkem nového milénia strach z terorismu vybudil obecnou podporu pro jinak slabého prezidenta George W. Bushe, rovněž v Izraeli to obyčejně posouvá voličské preference doprava. Ve Španělsku v roce 2004 ale voliči po bombovém útoku na vlak, který si vyžádal několik lidských obětí, potrestali konzervativní vládu porážkou v příštích volbách, protože 80 % veřejnosti nesouhlasilo s účastí Španělska v invazi Iráku pod taktovkou pravicové vlády. Poslední stranou jsou samozřejmě teroristé samotní, kteří si velmi dobře vybírají cíle, které mají vysokou pravděpodobnost vyvolat velkou emocionální reakci (viz bostonský maraton, kde jakkoliv tragická ta událost byla, zemřeli pouze tři lidé, tedy méně, než stejný víkend při průmyslové explozi v Texasu, o které tady myslím málokdo slyšel).
Terorismus je tedy primárně politická komunikační strategie, která má schopnost ne ani tak brát lidské životy, jako působit na veřejné mínění a prohrávat nebo vyhrávat volby. Pro presidenta Obamu je válka proti terorismu čímsi podobným, čím byla válka ve Vietnamu pro Lyndona Johnsona: velké, tragické vyrušení, které ale musí být viděn vyhrát, jinak mu neprojde z jeho ostatní zákonodárné iniciativy nic podstatného. Kromě toho nemá sice Dicka Cheneyho a jeho Halliburton, ale mezi sponzory demokratů se také najde spousta těch, kteří si z války jakéhokoliv druhu udělali velmi dobrou obživu. Není divu, že president Obama válku s terorismem podporuje.
Edward Snowden měl pravdu, když veřejnosti odhalil rozsah sledování elektronické komunikace ze strany NSA. Američané a jiné národy teď mohou mít debatu o tom, jestli takovéto sledování a v takovémto rozsahu dovolit, a proč. Tato debata byla předtím nemožná, protože se vláda ke sledování nechtěla vůbec přiznat.
Co je ale jiná, velmi důležitá věc, která většině komentátorů uniká, je ten fakt, že špehování lidí, a to všech uživatelů elektronické komunikace, hlavně emailu, sociálních sítí, vyhledávání a ukládání na internetu, již dávno probíhá ve velké míře a z komerčních důvodů. Servery společnosti si čtou obsah emailů na gmail od té doby, co byla tato služba spuštěna, stejně tak jako , a všichni další poskytovatelé emailových služeb. Pokud jste se dívali na video na YouTube o nějakém autě a pak o tom napsali email svým kamarádům, velice brzy se vám dostane toho potěšení, že na vašem prohlížeči se objeví reklamy na auta.
Pokud tedy prodává výrobcům nebo maloobchodníkům znalosti, které o vašich zájmech získá z toho, že vytěží vaše emaily, měl nebo neměl by mít právo je také předávat vládě v případě, že místo o koupi auta máte zájem o to, jak se vyrábí bomba? Ta otázka není tak triviální. Je mnoho věcí, které jsou legální pro soukromé strany, ale ne pro vládu. Třeba by tohle měla být jedna z nich.
S internetem je ale ta jedna potíž: v podstatě všechno, co na něm děláme, je archivováno společnostmi, které nám poskytují internetové služby. Soukromí na internetu v současné době neexistuje. Není to tedy vláda, která nás špehuje, je to a . Vláda se jich pouze ptá na výsledky.
Musíme se zamyslet nad tím, co je pro nás na této situaci opravdu strašidelné. Problém není ani tolik to, že jsme si nenastavili právní ochranu našeho soukromí na internetu před vládou, problém je, že jsme si ji nenastavili VUBEC. Pokud tedy nemáme zákony a regulace, které by vytvářely skutečnou zónu soukromí na internetu, je až druhořadé se bavit o tom, vztahovat takové zákony jen na vládu.