Když před pěti lety zkrachovala společnost Lehman Brothers a propukla finanční krize, mnozí předvídali, že všechno zlé bude k něčemu dobré: slibovalo to efektivnější globální ekonomickou správu. Vzdor přívalu časných iniciativ ale svět tomuto cíli zůstává vzdálen stejně jako dřív.
Rada pro finanční stabilitu (FSB), založená po londýnském summitu G20 v dubnu 2009, nemá žádný zákonný mandát ani vynucovací pravomoci a schází jí i formální postupy k začlenění všech zemí. Mezinárodní měnový fond stále čeká na zdvojnásobení svého kapitálu (jeden z časných závazků), zatímco prostředky má silně vázané v Evropě a reformy jeho řízení ustrnuly. Světové bance se dostalo mírného zvýšení prostředků, ale musí si teprve vybudovat schopnost půjčovat rychle a globálně mimo stávající vypůjčovatele a úvěrové dohody a křivka jejích příjmů klesá.
Potřeba efektivní správy globální ekonomiky však zůstává naléhavější než kdy dřív. Banky a jiné finanční firmy mezinárodně kočují, v čemž jim významně pomáhají pravidla otevřených trhů zakotvená v obchodních a investičních úmluvách, leč bez právně vymahatelné zodpovědnosti dostatečně se zajistit proti vlastním ztrátám pro případ, že se věci zvrtnou. Obrovská rizika údajně držely v šachu dobrovolné normy zformulované slepencem veřejných a soukromých „standardizačních“ organizací.
Krize ukázala, že to nestačí. Vyšla najevo ohromná předluženost titánů Wall Street a londýnské City. Mimořádné zisky v dobách, kdy se jim sázky vyplácely, upevnily jejich finanční a politickou moc, již stále třímají, a když se sázkami pohořely, nezbylo daňovým poplatníkům než je sanovat.
Aby se tomu napříště předešlo, G20 slíbila silnější globální instituce. Jenže FSB není úmluvou zřízený celosvětový regulátor s vynucovacími pravomocemi. Nadále zůstává „tvůrcem standardů“ ve světě se silnými pobídkami standardy obcházet a zanedbatelnými postihy za takové jednání. Navíc přestože jsou standardy FSB údajně „univerzální,“ nejsou v ní zastoupeny všechny země a nemá formální mechanismy, jak je informovat nebo se s nimi radit.
Regulátoři stojí před sisyfovským úkolem, vzhledem k absenci pevné a důsledné politické podpory při krocení finančních titánů. Finančně zdatný finanční sektor intenzivně lobbuje u nejvlivnějších vlád v oblasti globálního finančnictví. Reformy MMF, dalšího pilíře globální finanční správy, nelze realizovat, dokud je neschválí Kongres USA – a tomu nic nenasvědčuje. Rozředěny a odloženy byly i nové bankovní standardy Basel 3.
Pro Brazílii, Rusko, Indii a Čínu představuje odklad reforem MMF vážnou mrzutost. Ihned po krizi se staly významnými přispěvateli do nouzového úvěrového fondu MMF, označovaného NAB (New Arrangements to Borrow), a dnes poskytují 15,5 % prostředků NAB. Dosud se ale nedočkaly silnějšího hlasu ani hlasovacích práv, jež jim byly přislíbeny, úměrně k postavení čtyř z deseti nejvýznamnějších akcionářů MMF. I volba výkonného ředitele organizace zůstává panským právem Evropy.
Vůbec nejvážnější je to, že ohromujících 89,2 % z účtu všeobecných zdrojů plyne ve prospěch evropských zemí, přičemž 68 % připadá na pouhé tři z nich (Řecko, Portugalsko a Irsko). K reakci na krizi někde jinde nejsou prostředky dostatečné ani dostupné.
Nesplněn zůstává taktéž závazek G20 z roku 2009, že před důsledky krize ochrání nejchudší a nejkřehčí země a komunity. Středobodem těchto snah je Světová banka, jelikož může celosvětově skládat rizika a vyvažovat vrtochy toků oficiální i soukromé pomoci, v jejichž důsledku vznikají „dárcovští miláčci“ (třeba Rwanda) a „dárcovští sirotci“. Avšak přestože Světová banka úvěry oproti čtyřem letům před rokem 2008 víc než zdvojnásobila, bylo toho dosaženo především urychlením stávajících úvěrů. Krizí postižené země, které dříve mezi věřiteli nebyly, přišly velkou měrou zkrátka.
Neschopnost banky půjčit novým klientům je zčásti projevem její pomalosti. Byť se už úvěrový cyklus Světové banky zrychlil, schválení úvěru jí trvalo v průměru 13,5 měsíce – hodně dlouhá doba pro zemi čekající na „nouzovou“ pomoc.
Banku ale brzdí také zhoršující se meze zdrojů, neboť největší kapitálové injekce po krizi šly do regionálních rozvojových bank. Kapitál Africké rozvojové banky se zvýšil o 200 % a totéž platí pro Asijskou rozvojovou banku. Meziamerická rozvojová banka zaznamenala 70% nárůst. Světová banka se přitom dočkala jen 30% nárůstu, přičemž její křídlo pro úvěrování nejchudších zemí, Mezinárodní rozvojová asociace (IDA), obdržela jen 18% nárůst. Nejpodstatnější ovšem je, že není zřejmé, jestli si podíl ve Světové bance „koupí“ rozvíjející se země, jelikož Brazílie, Rusko, Indie a Čína, které se zavázaly dát značné prostředky MMF, přislíbily jen zhruba 1 % financování IDA.
Finanční těžkosti Světové banky ještě dále zjitřuje to, že její vlivní věřitelé se rozhodli půjčky „stáhnout,“ aby chránili své prostředky. Oproti regionálním rozvojovým bankám bude proto Světová banka méně půjčovat zpoplatněným klientům zajišťujícím příjem a zaměří se víc na „koncesované úvěry,“ které příjmy nezajišťují.
Krize roku 2008 zdůraznila potřebu mezinárodní spolupráce na regulaci finančnictví a zmírňování účinků krizí. Globální prostředky a zdroje potřebné ke zvládání (ne-li odvrácení) příští krize přesto dosud nebyly zajištěny. Namísto toho si regiony a země v tichosti hledají své vlastní cesty k řízení finančnictví, vytvářejí sdílené nouzové fondy a posilují finance na rozvoj – tento výsledek předznamenává roztříštěnější a decentralizovanější soubor regulatorních režimů a mírnou deglobalizaci finančnictví a pomoci.
Ngaire Woods je děkankou Blavatnikovy fakulty veřejné správy Oxfordské univerzity.
Copyright: Project Syndicate, 2013.