Příčinou neúspěchů ruské zahraniční politiky v "blízkém zahraničí" je integrační nemohoucnost Kremlu. Napsal to ruský list Vedomosti v komentáři o vzdalování Ukrajiny od Ruska.
Východní Evropa je poměrně nová regionální formace, ke které patří západní část Ruska, Bělorusko, Ukrajina a Moldavsko. Tato regionální koncepce je protikladem k ideji Vladimira Putina o Eurasii. Z hlediska Kyjeva či Minsku sice východní, přesto však evropský region skýtá naději na společnou evropskou budoucnost všech zúčastněných.
Jednou ze zvláštností východní Evropy se zdají být její nesváry. Jestliže se západní Evropa zrodila z popela světových válek a stala se jediným sociálním a správním prostorem díky francouzsko-německému urovnání, východní Evropa vznikla jako místo s rostoucí pravděpodobností národnostních válek.
Růst napětí se v tomto našem regionu střídá s okamžiky naděje, že se spory podaří překonat. Po rozpadu Sovětského svazu s pozoruhodnou pravidelností vznikaly a zanikaly integrační projekty. Se světem se už rozloučily takové proruské a protiruské projekty jako Společenství nezávislých států či GUUAM coby uskupení Gruzie, Uzbekistánu, Ukrajiny, Ázerbájdžánu a Moldavska.
Zkušenost posledních 20 let ukazuje, že integrace v rámci východní Evropy není možná. Není možná ani s Ruskem, ani bez něj. Tam, kde v čele sjednocování stojí Kreml, se prudce neshodují záměry, prohlášení a integrační nástroje. Nejde jen o to, že styl a obsah kremelských projektů je pro partnerské státy ponižující. Hlavní problém Kremlu tkví v jeho reálné integrační bezmoci. Tato nemohoucnost je zjevná dokonce uvnitř hranic samotné Moskvy, nemluvě o nekonečných dálavách Ruské federace. A hned za ruskými hranicemi se integrace odehrává jen jako rétorická cvičení politiků.
Další problém proruských integračních snah spočívá v nepřipravenosti ruských vládnoucích skupin usilovat o konsensus s elitami východoevropských národních států.
Tyto dva faktory zůstávají neměnné, jak svědčí i zatím ještě skryté dezintegrační procesy v celní unii (Ruska s Běloruskem a Kazachstánem - pozn. ČTK) i poslední vývoj v rusko-ukrajinském konfliktu.
Bez ruské účasti ale regionální integrace také není možná. Logika sjednocujících projektů tohoto typu totiž neobsahuje pozitivní program, ale jen představuje obrannou reakci na imperiální politiku Ruska vůči sousedním státům. Ale protože reakce bývá silně vrtkavá, projekty jako GUUAM rychle mizí ze scény.
Přesto se politické elity v regionu znovu a znovu snaží spustit integrační iniciativy, které by umožnily slabě rostoucím ekonomikám se rozvíjet. Bez ohledu na chvástání postsovětských elit by hospodářská spolupráce mohla být reálným faktorem stabilní horizontální integrace.
Zdálo se, že s nástupem Viktora Janukovyče zavládne mezi Kyjevem a Moskvou soulad. Ale letošek se stal rokem zklamaných nadějí.
Z hlediska Kremlu byly charkovské dohody (o pronájmu Sevastopolu ruské černomořské flotile výměnou za slevu na ruský plyn - pozn. ČTK) a jmenování ruskojazyčného politika ukrajinským ministrem školství nadějnými přísliby rusko-ukrajinské harmonie. Ale signatáři dohod nezískali podporu svých společností. O opoziční kritiku se na ruské straně nikdo nestaral, ale na Ukrajině se dohody stal kritickým bodem pro nové vedení státu. Mluvilo se i o "zradě".
Novopečený prezident Janukovyč podpisem dohod ohrozil své postavení i u nejvěrnějších voličů, dohody jej připravily o poslední špetku popularity. V polemice s opozicí argumentoval hlavně tím, že dohody snížily napětí s Ruskem ohledně Sevastopolu a omezily katastrofální dopady "dohody Tymošenkové" s Gazpromem.
A hle, o tři roky později soulad nezavládl. Vztahy mezi Kyjevem a Moskvou dospěly k "obchodní válce". Ale rétorika ruských vůdců a sankce proti firmám vlivných ukrajinských oligarchů vedly k nečekanému důsledku: Viktor Janukovyč a jeho vládnoucí strana nečekaně získali ztracenou oblibu i podanou ruku Evropanů.
Ukrajinský prezident poprvé získal jasnou podporu od vůdců Evropské unie a USA ve střetu se zahraniční politikou Ruska. A v západním tisku pozitivní zmínky o Ukrajině poprvé za dlouhá léta přečíslily negativní ohlasy.
Stejně jako v 90. letech i nyní ruský tlak na vládu partnerské země vyvolal růst protiruských nálad v elitách i celé společnosti a vedl k mobilizaci ve prospěch výběru integrace s EU. To se teď děje i s Ukrajinou.