Jsem zmaten komentáři, ve kterých se tvrdí, že vlády dělají chybu, když se po krizi snaží dosáhnout rovnováhy mezi růstem a stabilitou. Často můžeme slyšet například to, že Velká Británie si v minulosti hodně půjčovala a nemělo to žádný negativní dopad. Takže její současná vláda dělá chybu, když se v současné době nepustila do velké stimulace financované dalším dluhem. Zdá se, že zastánci těchto názorů se domnívají, že co se týče veřejného dluhu, vše je vždy v pořádku. Britská vláda tak podle nich podlehla nemístným obavám. Možná ano, ale tato logika je založena na chybné logice a ztrátě paměti.
Je pravdou, že zejména u investic do infrastruktury mají zastánci stimulace pravdu. Pokud jsou takové projekty provedeny za rozumnou cenu, zaplatí se. Vlády měly dělat více než pouhou stimulaci poptávky. Neoklasická ekonomie poskytuje dobré důvody pro to, aby vlády v době útlumu, kdy jsou zdroje levnější, zvýšily své výdaje. Nesmíme ale propadnout příliš velké důvěře v to, že nemohou nastat komplikace.
Velká Británie bývala globální supervelmocí a její zahraniční aktiva jí přinášela výnosy, které vysoce převyšovaly náklad dluhu. Dnes tomu tak ale není a nemůžeme proto srovnávat současný stav se situací, kdy byla Velká Británie čistým věřitelem. V minulosti také nebyla nutnost řešení problému penzijního systému, bankovní systém nečelil existenciálním hrozbám. V roce 1930 Británie přestala splácet dluh vůči Spojeným státům, který vznikl během první světové války. Default, který nastal během Velké deprese, byl porovnatelný s velkými defaulty rozvíjejících se ekonomik. Byl pochopitelný, ale kvůli tomu bychom na něj zapomínat neměli.
Default ve své podstatě přišel i v období vysoké inflace v 70. letech. A nezapomínejme ani na to, že od 50. do 70. let se Velká Británie musela několikrát obrátit o pomoc k MMF. Ani zdaleka tak nehovoříme o zemi, která by za sebou měla mimořádně důvěryhodnou minulost splácení dluhu. Vláda nyní čelí velké nejistotě, sám Paul Krugman od roku 2010 predikuje, že dojde k rozpadu eurozóny, což by mělo na dluhopisové trhy katastrofální dopad. Na jednu stranu tak slyšíme, že britská vláda by se neměla ničeho obávat a stimulovat, na druhou stranu jsou ale podle některých zastánců této stimulace relevantní ty nejhorší obavy. Mohli bychom tvrdit, že rozpad eurozóny by vyvolal útěk k britským dluhopisům. Možná by se ale situace otočila ve chvíli, kdy by investoři pochopili, jak utrpí britské banky a zahraniční obchod.
Určitě netvrdím, že Velká Británie a další vyspělé ekonomiky sledovaly po krizi ideální politiku. Investice do infrastruktury měly být vyšší, monetární politika agresivnější. Restrukturalizace bank měla být pravděpodobně tvrdší. Mezi stimulací a stabilitou ale byla udržována rovnováha. Je absurdní se domnívat, že se situace vždy uklidní a podle toho nastavovat politiku.
Autorem je profesor ekonomie na Harvardu Kenneth Rogoff.
(Zdroj: Blog Kennetha Rogoffa, Financial Times)