Všichni chceme, aby naše vláda fungovala. Současný stav ve Washingtonu je proto pro většinu Američanů nepřijatelný. Spory mezi demokraty a republikány mi ale připomínají tenzi, kterou jsem cítil po většinu svého života. Vyrostl jsem v republikánské rodině, z mého otce udělala republikána korupční aféra v demokratické straně. Když jsem odešel studovat ekonomii, četl jsem díla všech velkých ekonomů od Johna Kennetha Galbraitha po Miltona Friedmana, nepochyboval jsem však o tom, že Friedman má přesvědčivější argumenty. Je ale jasné, že při našem rozhodování neunikneme naší minulosti a důkazy interpretujeme v souladu s tím, jaké máme zkušenosti.
Většinu svého života jsem pak prožil na Harvardu, kde silně převažují demokraté. Republikána tu nejdete jen zřídka a sám jsem považován za podivný úkaz. Pamatuji se například, že v roce 1993 za mnou přišel děkan s tím, že mu moji kolegové řekli, že jsem republikán a tázal se: „Je možné, že by něco takového byla pravda?“ Jeho překvapení by bylo menší, kdybych mu sdělil, že jsem se narodil na Jupiteru. Moje minulost ze mě dělá výjimku, ať se hnu kamkoliv. Mezi svými přáteli v Massachusetts jsem ten divný konzervativec. V mé rodině a mezi přáteli v politice jsem zase ten divný liberál z Harvardu. To, že se pohybuji mezi oběma stranami, má ale i své přínosy. Jedním z nich je to, že netrpím averzí k té či oné skupině, kterou jejich zástupci obvykle mají.
V sociální psychologii je znám experiment, který se dobře hodí i na současné politické spory. Muzafer Sherif vzal v roce 1954 22 chlapců na tábor a tam je rozdělil na skupiny. Hoši z každé skupiny prováděli různé aktivity společně a v každé z nich se vytvořila určitá pravidla chování. Během druhého týdne mezi sebou obě skupiny soupeřily v různých sportovních činnostech. Hoši pocházeli z podobného prostředí, soutěže ale nebyly ani zdaleka přátelským kláním. Běžně bylo slyšet nadávky, docházelo k vandalství. Agresivita dosáhla někdy takové úrovně, že sociologové museli obě skupiny fyzicky oddělit. Každá skupina se domnívala, že je nadřazená té druhé. Jinak řečeno, skupinová identita vedla k iracionálnímu chování a nepřátelství vůči druhým. Nezní to jako současná politická rétorika?
Do popsaného experimentu bychom mohli přidat jeden prvek. V každé skupině by jeden z chlapců musel každý den měnit členství ve skupině. Je pravděpodobné, že tito hoši by si našli kamarády v obou skupinách, ti by je ale považovali za něco podivného a dívali by se na ně s podezřením. Sherif takový pokus neprovedl, ale určitou harmonii nakonec mezi obě skupiny vnesl. Namísto her s nulovým součtem totiž museli řešit problémy typu netekoucí vody, který bylo nutné řešit společně. Dosáhnout určité harmonie je v životě těžké. Ze své zkušenosti vím, že lidé nevnímají politické strany symetricky. U té své vidí jen pozitiva a naopak. Pokud se to týká i vás, buďte si vědomi toho, že stejně uvažovali i děti v popsaném experimentu.
Autorem je ekonom N. Gregory Mankiw.
Zdroj: NYTimes