Chovají se lidé při svém ekonomickém rozhodování skutečně racionálně? Tato otázka souvisí i s tím, zda můžeme ekonomické chování a tržní ceny uchopit pomocí nějakého přesného matematického modelu. Nejde jen o akademickou debatu, protože odpovědi na tyto otázky se týkají nás všech. Jsou spekulativní růsty cen a jejich následné kolapsy příklady racionálních reakcí na nové informace, nebo jde jen o příklad bláznivého chování? Je rozumné, abychom teorie našeho chování zakládali pouze na předpokladu racionality?
O Nobelovu cenu jsem se podělil s Eugenem F. Famou a Larsem Peterem Hansenem a každý z nás se na uvedené problémy dívá naprosto odlišně. Fama ve svém projevu předneseném v rámci udílení cen shrnul svůj letitý výzkum, který tvrdí, že u nás převažuje racionalita. Hansen se se svými názory pohybuje někde uprostřed, ve svém projevu hovořil i o „pokřivených názorech“, které podle něho vysvětlují některé jevy z finančních trhů. Vyzdvihuje matematické modely, které v sobě mají element racionality, ale berou v úvahu i faktory, jsou „zvířecí pudy“, naše přílišná sebedůvěra či naše domněnky týkající se zřídkakdy se vyskytujících událostí. Můj projev mohou někteří hodnotit jako extrém stojící v protikladu k projevu Famy. Podle mého mínění jsou pohyby cen většinou odrazem iracionality, ale nedomnívám se, že bych v tomto názoru byl nějak radikální. A mám za to, že svobodné trhy jsou stále tím nejlepším systémem, který lze vylepšit některými inovacemi.
Pohled na projevy našich předchůdců ukazuje, že popsaná debata není ničím novým. Tím, zda jsme skutečně racionálními jedinci, kteří sledují své vlastní zájmy tak, jak předpokládá tradiční ekonomická teorie, se zabýval Herbert Simon v roce 1978, Maurice Allais v roce 1988, Daniel Kahneman v roce 2002, Vernon Smith v roce 2002, Elinor Ostrom v roce 2009 a Oliver Williamson v roce 2009. Je ale obtížné nějak lehce shrnout jejich závěry, protože čelíme jednoduchému problému, tj. definici toho, co je „racionální“. Například Christopher Sims tvrdí, že racionální může být i to, když faktům nevěnujeme pozornost. Racionální lidé jsou si totiž vědomi toho, že jejich čas je omezený a tak nemohou vědět vše. Musí si tedy vybírat to, čemu budou věnovat pozornost a čemu ne.
Pro ty z nás, kteří nemají času nazbyt, tak snaha nedělat chyby nemusí být racionální. Jak ale klasifikovat situaci, kdy je pro nás snaha o nedělání chyb prostě jen velmi nepohodlná. A některé jiné situace, kdy nevěnujeme pozornost faktům a nejednáme podle nich, je ještě těžší zařadit. Jak je to například s lidmi, kteří se rozhodnou, že nebudou sledovat vývoj na trhu s bydlením ani v situaci, kdy se během boomu rozhodnou, že si koupí nový dům? Tedy u lidí, kteří se rozhodují jen na základě emocí a toho, co se zrovna doslechnou?
Podobné otázky neřeší pouze ekonomie, objevují se například v politologii. Některé vědní obory se je snaží zodpovědět pomocí netradičních metod. Například neurověda ukazuje, že mezi našimi emocemi a chováním, které považujeme za racionální, najdeme vazbu. Antonio Damasio v roce 1994 v knize „Descartesův omyl“ ukazoval, jak těžké je tyto dvě oblasti oddělit, protože co se týče činnosti mozku jsou úzce propojeny. Ernst Fehr pak za pomoci magnetické rezonance ukázal, jak propojené jsou naše emoce a racionální uvažování při řešení ekonomických a finančních problémů. Když se například hráč rozhodne, že učiní dobře vykalkulovaný agresivní krok proti svým protihráčům, aktivní jsou při tom i mozková centra spojená s emocemi a našim chováním. Ani toto rozhodnutí tak nebude plně racionální. Domnívám se, že skutečný pokrok v porozumění našemu chování přijde odjinud než z ekonomie – bude to z jiné sociální vědy, nebo dokonce z oblasti výzkumu počítačů a informačních technologií.
Autorem je Robert J. Shiller.
(Zdroj: NYTimes)