Míra zadlužení soukromého i veřejného sektoru v zemích OECD nyní dosahuje úrovní, které po druhé světové válce nebyly dosud zaznamenány. Toto zadlužení představuje neustálou hrozbu pro ekonomickou a finanční stabilitu a oslabuje růst. Jeho konkrétní vývoj ve Spojených státech, Velké Británii, eurozóně a Japonsku shrnuje následující graf. V Japonsku dosahuje poměr celkového dluhu (tedy dluhu veřejného sektoru, domácností a korporátního sektoru) k HDP úrovně 400 %. Na druhém místě v celkovém zadlužení figuruje Velká Británie, kde celkový dluh dosahuje téměř 280 %. Nejnižší je zadlužení ve Spojených státech, kde celkový dluh mírně překračuje 200 % HDP. Ve všech ekonomikách je přitom jasně patrný dlouhodobý růst zadlužení:
V současné době se zadlužené země snaží o snížení dluhu snížením vládních výdajů, popřípadě snížením výdajů soukromých subjektů. Takový postup bude ale vyžadovat velmi dlouhou dobu na to, aby došlo k viditelnému pokroku, protože růst vyspělých ekonomik je slabý. Další možností je tak zvýšení růstu a inflace. Ten by ale doprovázelo zvýšení nominálních sazeb, takže výsledný efekt na zadlužení by byl nulový. Dokonce by mohlo dojít k tomu, že rostoucí úrokové náklady by u dlužníků vyvolaly krizi.
Jediným řešením je tedy přechodné, ale velmi drastické, zvýšení inflace, na které by sazby nereagovaly. Zatímco dlouhodobý růst inflace by nebyl efektivní kvůli zvýšení nominálních sazeb, jednorázový inflační šok by snížil reálné sazby a tím by podpořil oddlužení. K takové situaci už došlo, bylo tomu tak po druhé světové válce a po prvním ropném šoku v letech 1973–1974. Po druhé světové válce byla inflace výsledkem zničených výrobních kapacit, v roce 1974 byl její příčinou růst cen ropy. Dnes však není jasné, odkud by podobný inflační šok měl přijít. Ceny komodit totiž klesají, globální růst zůstává utlumený. Přesto se zdá, že inflační šok je jediným efektivním způsobem snížení vysokých dluhů.
Situaci, kdy krátkodobý inflační šok nedoprovází růst nominálních sazeb a vyvolává prudký pokles reálných sazeb, popisuje konkrétně následující graf. Fialově jsou vyznačeny výnosy desetiletých vládních dluhopisů, přerušovaně inflace jako meziroční změna indexu spotřebitelských cen. Šedě je vyznačen vývoj reálných výnosů dluhopisů, které v době vyšší inflace klesají hluboko do záporných čísel:
Zdroj: Natixis