Iluze klikařů
Když se daří, tak se daří. Najednou jde nějakému basketbalovému hráči do sítě každý hozený míč a fotbalistovi každý střelený míč skončí v bráně. Sportovci často věří, že jde o něco skutečného a dokonce na tom staví svou herní strategii. Například legenda MBA Walt Frazier v roce 1974 napsal: Pokud má někdo v útoku štěstí, neustále mu přihrávám.“ V 80. letech se tomuto tématu věnoval psycholog Thomas Gilovich z Cornell University. Jeho práce potvrdila, že naprostá většina basketbalových hráčů věřila v to, že někomu někdy přeje štěstí mnohem více než jinému. Přesvědčeni o tom byli i diváci, kteří chodili na zápasy. Když ale Gilovich provedl statistickou analýzu, ukázalo se, že k ničemu mimořádnému nedochází. Došel tedy k závěru, že jde o „iluzi způsobenou nepochopením principu náhody“.
Ani dnes neexistuje mnoho důkazů, že někomu může někdy přát mimořádné štěstí a že se vyplatí se podle toho chovat. To však nic nemění na tom, že se tak stále chováme, a netýká se to jen basketbalu. Zmínit můžeme například hráče v kasinu, sázkaře či investory, kteří se domnívají, že pokud ceny akcií rostou, budou růst i nadále. Nechceme věřit, že řada úspěchů či vítězství je jen výsledkem náhody. Studie v Journal of Experimental Psychology nazvaná Animal Learning and Cognition dokonce tvrdí, že podobné chování vykazují opice. Benjamin Y. Hayden z University of Rochester se domnívá, že jde o chování, jehož základy byly položeny už někdy před 25 miliony let.
Naši předci neustále hledali potravu a lovili. Museli se stále rozhodovat, kam se vydat. Špatná volba pro ně znamenala hlad. Vytvořili si tak určitá vodítka, která byla založená na tom, že zvířata a rostliny nebyly v dané oblasti rozmístěny náhodně, ale po skupinách. Pokud naši předci například našli na zemi ovoce, vyplatilo se hledat další v blízkém okolí a nevydávat se jinam. Časem se tak zvýšila jejich citlivost na podobné vazby. Andreas Wilke z Clarkson University tvrdí, že ani v dnešní době se takto vytvořeného instinktu neumíme zbavit, a to ani v případě, kdy čelíme náhodným jevům.
Můj dům, moje ložisko plynu
Britské domácnosti by měly získat vlastnická práva na ropu a zemní plyn nacházející se pod jejich pozemky. Měly by tak zájem podporovat těžbu frakováním. Minulý týden to uvedl starosta Londýna Boris Johnson. V současné době získávají ve Velké Británii povolení k průzkumu a těžbě firmy od vlády, majitelé pozemků si na zisky z těžby nesáhnou. Podle Johnsona je ale současný systém „historickou anomálií, která živí protesty proti frakování a vede k paralýze pokusů o těžbu břidlicových ložisek plynu a ropy“.
Jeho postoj je v přímém protikladu s návrhy konzervativních ministrů, kteří připravují změnu zákona, která by domácnostem úplně znemožňovala odpor proti frakování pod jejich pozemkem. O tom, že by mohli ovlivnit komerční využití zásob plynu a ropy ani nemluvě. Ve Spojených státech frakování prudce snížilo ceny plynu a majitelé pozemků tam vlastní ropu a plyn, které se pod nimi nalézají. Energetické firmy tak s nimi musí vyjednat podmínky těžby. „Není divu, že nikdo nesouhlasí s těžbou, když jim řeknete, že to, co se nachází pod jejich pozemkem, nepatří jim, ale královně,“ říká Johnson.
Minimální ceny alkoholu by prý pomohly ...
Ekonomická a politická rozhodnutí týkající se návykových látek jsou záludná. U závislých lidí totiž nemůžeme čekat, že se budou rozhodovat podle neoklasické teorie volby spotřebitele. Problémů je v této oblasti řada: Lidé mají jen omezenou vůli, jejich časové preference kladou nadměrnou váhu na krátké období, některé sociální normy mohou vytvořit nezdravé sociální prostředí (například, že „alkohol je tou nejrychlejší cestou k relaxaci“), a podobně. V takovém prostředí nemusí tradiční motivační kroky fungovat tak, jak bylo zamýšleno.
Zavedení minimální ceny alkoholu by mělo zvýšit celkovou cenovou hladinu u alkoholu a tím snížit jeho spotřebu. Citlivost na změnu cen není u všech spotřebitelských skupin stejná, například u mladých lidí bývá cenová elasticita vyšší. Zvážit se musí i možné nezamýšlené důsledky, jako je například posun k méně kvalitnímu alkoholu. Je proto důležité mít k dispozici zkušenosti s podobnými kroky. Povzbudivý je v této souvislosti vývoj v kanadské provincii v Britské Kolumbii. Zde se ukázalo, že 10% zvýšení minimální ceny alkoholu vede k poklesu jeho spotřeby o 16 %. To sebou nese další přínosy, třeba ve formě snížení úmrtnosti, menšího počtu hospitalizací, kriminálních činů nebo dnů zdravotní neschopnosti. Ukazuje se také, že zmíněný krok nedopadá na spotřebitele s nižšími příjmy více, než na ostatní skupiny obyvatel.
... možná by byly lepší minimální ceny hamburgerů
Možná, že větší škody než alkohol ale páchá jídlo. Tedy jím způsobená obezita. Například WSJ hovoří o „globální epidemii obezity“. Na světě je totiž podle nových odhadů 2,9 miliardy obézních lidí, což představuje 29 % světové populace. V rozvíjejících se zemích to navíc platí o dvou ze tří lidí. V roce 1980 přitom trpělo nadváhou 857 milionů lidí. Institute for Health Metrics and Evaluation na University of Washington, který odhady vytvořil, se sice nezabýval příčinou popsaného vývoje, ale některé faktory zmiňuje. Jde zejména o dobře známé špatné stravovací návyky a malou fyzickou aktivitu. K tomu se ovšem přidávají údajné změny ve střevní mikroflóře, které mají za následek změny v našem metabolismu. Nadváha je obecně považována za nemoc z prosperity, což potvrzuje situace v USA. Nyní ale dochází k dramatickému nárůstu počtu obézních lidí mimo Severní Ameriku a Evropu. Co takhle zavést minimální cenu hamburgerů?
Zdroj: WSJ, The Telegraph, VOX, NYTimes