Makroekonomickou politikou Françoise Hollanda jsem zmaten. Když se v roce 2012 dostal k moci, jeho prioritou bylo snížení deficitů. Tím byla ztracena šance na to, aby vedl opozici proti dominující politice fiskálního utahování. I tak se ale francouzská politika zdála rozdílná od ostatních zemí eurozóny. Vypadalo to totiž, že namísto široce používaného snižování výdajů přistoupí spíše ke zvyšování daní. To se nelíbilo Ollimu Rehnovi, který v Evropské komisi dohlíží na fiskální politiku.
Nyní už vývoj ve Francii zase nabral jiný směr. V lednu Hollande ohlásil snížení sociálních příspěvků placených firmami. Řada lidí to považovala za pohyb směrem k politickému středu. Projev Hollanda také naznačoval, že se stal vyznavačem Sayova zákona. Ale možná to mělo nějakou logiku: Snížením nákladů práce se vláda mohla pokoušet o „vnitřní devalvaci“. Nedávno ale Hollande sliboval snížení daní střední třídě. Růst francouzské ekonomiky je však minimální a rozpočtové deficity se zvyšují. Makroekonomická logika popsaných kroků mi tedy uniká.
Daňoví poplatníci budou poměrně logicky předpokládat, že snižování daní bude pouze přechodné. Velkou část vzniklých úspor tak doloží stranou a neutratí je. Dopad na poptávku bude tudíž malý ve srovnání se snížením vládních výdajů, které budou snížení daní financovat. Deflační snižování vládních výdajů je to poslední, co chcete, ve chvíli, kdy produkční mezera dosahuje minimálně 3 %. Naštěstí se zdá, že se Francie také pokouší vyjednat podporu pro uvolnění fiskálních pravidel v eurozóně. V tuto chvíli ovšem není jasné, o jak úspěšnou snahu půjde.
Poslední projekce OECD očekávají postupné zrychlení tempa růstu, ke kterému by mělo dojít i přes prudké fiskální utažení. Jeho implementace však nezajistí stabilizaci míry zadlužení do roku 2015. Hrozí tu tedy již dobře známé nebezpečí: Fiskální kontrakce podkope růst více, než se čeká. To pak zvýší tlak na další utažení fiskální politiky. Je za tím vším nějaká strategie? Nebo má pravdu Thomas Piketty, když říká: „Jsem smutný z toho, jak François Hollande neustále improvizuje?“
Zdroj: Blog profesora ekonomie z Oxford University Simona Wren-Lewise