Je načase nazvat eurozónu pravým jménem: Jedna z největších katastrof v ekonomické historii. Těch jsme poslední dobou viděli několik a nejde jen o Velkou recesi. Jedná se i o způsob, jak jsme se z ní postupně dostávali. Spojené státy si prošly nejpomalejším poválečným oživením. Velká Británie měla nejpomalejší oživení v celé své historii. Evropa je ale jiná. Po šesti a půl letech se nedostavilo oživení žádné.
Hrubý domácí produkt eurozóny se ještě nevrátil na úroveň roku 2007 a nevypadá to, že by se tak mělo v dohledné době stát. Zatímco ještě nebylo jasné, zda poslední recese skončila, ekonomika eurozóny se ve druhém čtvrtletí letošního roku opět zastavila. A imunní není ani Německo, protože jeho produkt mezičtvrtletně klesl o 0,2 %. Následující graf porovnává vývoj produktu relativně k předkrizovému vrcholu. Vyznačena jsou období 1929–1938 v tzv. librovém bloku, 1992–2001 v Japonsku, 1929–1938 ve zlatém bloku a v eurozóně let 2007–2014. Během sedmého roku po krizi je na tom eurozóna podobně jako zlatý blok:
Zdroj:Maddison Project, Eurostat
Evropská pohroma je odrazem špatné ekonomické politiky. Příliš mnoho fiskálního utahování a příliš málo fiskální stimulace ničí růst nevídaným způsobem. Evropa si tak vede hůře než Japonsko během jeho ztracené dekády a librový blok během Velké deprese. Je sice zatím lepší než zlatý blok, ale dlouho tomu tak být nemusí. Podle současného vývoje stačí na propad na poslední místo už jen jeden rok.
Proč tedy v Evropě vypadá i Velká deprese vábivě? Je to jednoduché. Je to ignorancí všeho, co jsme se naučili. Kdysi tu byly dva typy zemí: Ty, které opustily zlatý standard, a ty, které se tak chystaly učinit. To ale mohlo trvat dlouho, protože vlády měly sentimentální postoj ke zlatu. Jak ukazuje ve své studii Barry Eichengreen, pokud se zlatého standardu nakonec vzdaly, vedlo to k oživení. Jestliže ale někdo dával rovnítko mezi civilizaci a zlato a byl ochoten pro to trpět, nakonec skutečně trpěl.
Británie v roce 1931 odmítla bránit zlatý standard tím, že zvýší sazby, protože nezaměstnanost byla na 20 %. Namísto toho devalvovala a s ní tak učinily další země v librovém bloku (Švédsko, Finsko, Norsko, Dánsko, Portugalsko a Kanada). Je paradox, že slabost těchto zemí je nakonec posílila. Opuštění zlatého standardu umožnilo fiskální a monetární stimulaci, která vedla k oživení. Byli tu ale i tvrdohlavci, kteří měli hodně zlata. Příkladem je Francie, která u zlatého standardu zůstala. Schvalovala jeden utažený rozpočet za druhým, vše jako oběť na oltář ze zlata. A za to vše zaplatila vysokou ekonomickou cenu. Spirála klesajících cen, rostoucí nezaměstnanosti a ještě větších rozpočtových škrtů byla nekonečná. V roce 1936 se konečně Francie, Belgie, Polsko, Itálie, Nizozemí a Švýcarsko zlatého standardu vzdaly. A oživení se dostavilo záhy.
Euro je zlatým standardem s morální autoritou. A to je problém. Evropané si nemyslí, že euro znamená civilizaci. Věří, že civilizaci brání. Je to papírový monument na oslavu míru a prosperity, kterou ale ničí. Eurokraté, kteří zasvětili své životy stavbě tohoto monumentu, ho nikdy nestrhnou i přesto, že brání oživení. Evropa je stejně jako ve 30. letech svázána systémem pevných kurzů, ovšem na rozdíl od tehdejší doby se ho možná nikdy nevzdá. Poslední nadějí pro Evropu tak zůstává ECB. A to znamená, že pravděpodobně přijde záhuba.
Je třeba říci, že Mario Draghi udělal v rámci daných omezení, co mohl. Tato omezení ale nezmizí dost rychle na to, aby se dalo zabránit jedné či dvěma ztraceným dekádám. ECB bude pravděpodobně dál činit nutné minimum, dojde na nějaké polovičaté kvantitativní uvolňování, které skončí ve chvíli, kdy německá ekonomika začne znovu rychleji růst. Vytvořili spálenou zem a nazvali to eurozónou.
Autorem je Matt O'Brien.
Zdroj: Washington Post