Po pěti letech, během nichž byly sazby ve Spojených státech drženy na velmi nízkých úrovních, se Fed přibližuje bodu, kdy bude sazby zvedat. Čeká se, že k tomu dojde někdy v polovině roku 2015. Do kamene to ale vytesáno není. Fed opakovaně zdůrazňoval, že vše závisí na stavu americké ekonomiky. Pokud se bude situace vyvíjet lépe, sazby mohou začít růst dříve. Slabší data by naopak změnu politiky oddálila. Podle našeho názoru poslední vývoj naznačuje, že by k jejich zvýšení mohlo dojít o něco později než v polovině příštího roku. Příčinou je nízká inflace a stav trhu práce.
Fed čelí nejistotě na několika úrovních, klíčové je pro něj ale množství volných zdrojů na trhu práce. Nezaměstnanost klesá rychleji, než se čekalo, v srpnu dosáhla 6,1 %. Stále jsou tu ale téměř 3 milióny Američanů, kteří nemají práci déle než 27 týdnů, a asi 2 milióny, kteří vzdali hledání pracovního místa. To naznačuje, že pracovní trh nečelí takovému tlaku, jak by naznačovala nezaměstnanost. Může trvat tři až čtyři roky, než ekonomika volné zdroje absorbuje. Druhou klíčovou otázkou je míra, s jakou se situace na trhu práce promítá do mezd a cenové inflace. Doposud existuje jen málo známek toho, že by docházelo k růstu mzdových nákladů, a to zejména vezmeme-li v úvahu vývoj produktivity. To vše znamená, že Fed nemusí se zvyšováním sazeb pospíchat.
Nulové sazby ale mají vliv i na finanční trhy. Nikdo nechce, aby se opakovala finanční krize, která vedla k Velké recesi. Obavy z narušení finanční stability tak mohou být faktorem, který bude působit na včasnější zvýšení sazeb. Už nyní se v některých částech finančního systému vytváří nerovnováhy, příkladem jsou korporátní dluhopisy s nižším ratingem. Jejich valuace se zdá být hodně vysoko, objemy nově vydávaných obligací přitom rostou. Investoři se také stále více zaměřují na rizikovější aktiva s menší likviditou.
Nečekaný posun v politice Fedu či skoková změna v postoji k riziku by mohly vést k prudkému obratu na těchto trzích a následnému poklesu cen aktiv. To by mělo bezesporu důsledky pro celou ekonomiku v USA i v zahraničí. Je tu ale prostor pro řešení těchto problémů makroprudenčními nástroji. Příkladem jsou vyšší standardy při upisování derivátů, utažení limitů pro investice do rizikových aktiv, a podobně. Domníváme se tedy, že Fed by se měl i nadále držet svého cíle dosažení cenové stability a maximální zaměstnanosti. Makroprudenční politika by měla být hlavní obranou před faktory, které by poškozovaly finanční stabilitu.
Zdroj: iMF Direct