Čínští investoři dobývají v tichu Evropu
V roce 2010 dosahovaly přímé zahraniční investice v Evropě celkem 6,1 miliardy eur. To je méně než v případě Indie, Islandu či Nigérie. V roce 2012 se ale tento objem investic zvýšil čtyřikrát a dosáhl 27 miliard eur. A analytici tvrdí, že jde o odraz transformace celého modelu čínských zahraničních investic. Čeká se tedy, že tyto investice budou v následujících deseti letech dále růst. Například Thilo Hanemann z Rhodium Group tvrdí: „Na vrcholu dluhopisové krize jsme zaznamenali obrovský růst čínských investic v Evropě. Částečně šlo o oportunistické nákupy, protože aktiva byla levná. Také šlo ale o strukturální posun v čínském přístupu k zahraničním investicím. Tato země se totiž posouvá od snahy o zajištění přístupu k přírodním zdrojům k akvizicím technologií a značek ve vyspělých zemích.“
Z následujícího obrázku je patrné, že největší objem čínských investic proudil mezi lety 2005 – 2014 do Velké Británie, a to zejména do oblasti realit (7,1 miliardy dolarů). Zájem si v této zemi získala i energetika a finanční sektor. Na druhé místo se dostala Francie, kde objem čínských investic dosáhl celkem 10,6 miliard dolarů, z toho 6,6 miliard dolarů směřovalo do energetického sektoru. Další v pořadí následují Itálie s Německem a Řeckem. Na konci žebříčku se nalézá Portugalsko a Španělsko, kam Čína investovala pouze 2,4 miliardy dolarů.
Zdroj: FT
Čínská invaze ale neprobíhá vždy hladce. Když například čínské konsorcium vyhrálo tendr na výstavbu dálnice v Polsku, Peking to prezentoval jako vzor pro další čínské firmy. Po necelých dvou letech ale polská vláda dohodu s konsorciem zrušila z důvodů opakovaného porušování pracovních zákonů a překračování nákladových limitů. Číňany ovšem nejvíce mátly zákony a pravidla týkající se přírodního prostředí. Jednalo se například o požadavky na výstavbu tunelů pod vozovkou, kterými by mohla divoká zvěř procházet na druhou stranu této vozovky. Tento neúspěch ale Čínu od dalších pokusů o investice v Evropě neodradil.
Podle Heritage Foundation se čínské investice soustřeďují každý rok na nějakou zemi, letos je touto zemí Itálie. Portugalsko se těšilo největšímu zájmu v roce 2011, zájem o Španělsko postupně roste. Čína ale stále čelí významným překážkám. Derek Scissors z American Enterprise Institute se domnívá, že problém není v tom, že by Evropa nebyla ochotna prodávat této zemi svá aktiva. Problém spočívá v tom, „že toho nemá mnoho, co by Čína skutečně chtěla“. Očekává proto, že objem čínských investic bude v tomto regionu dále růst, ale nedojde k žádnému prudkému skoku.
Nešťastní maximalizátoři
Nedávno jsem byl svědkem zajímavé rodinné výměny názorů. Moje sestra a její manžel se snažili najít jména pro štěně labradora. Rachel kvůli tomu strávila hodiny na internetu, radila se s kamarády a rodinou. Po několika dnech přišla se seznamem: Valentino, Fonzie, Holden, Simba, Brandy Junior a Olivia Newton John (nevím, kde to vzala). Její manžel po chvíli řekl: Pojďme mu říkat Jim.
Psychologové už dlouho studují naše rozhodovací procesy a shodují se na tom, že se můžeme rozdělit do dvou základních skupin. V první z nich jsou lidé, kteří maximalizují, věnují problému hodně času a zvažují širokou škálu možností. Pak jsou tu ti, kteří se radši rozhodují rychle a vyberou řešení, které splňuje minimální kritéria. Barry Schwartz ze Swarthmore College říká: „Jedni maximalizují a chtějí to nejlepší. Ti druzí jsou spokojeni s tím, když je řešení prostě jen dobré.“ Podle jeho názoru ale většina z nás není tak vyhraněná a pohybuje se někde uprostřed. Maximalizujeme u některých rozhodnutí, u jiných se s tím nezatěžujeme.
Studie z roku 2006 publikovaná v Psychological Science porovnávala úspěchy lidí, kteří hledali zaměstnání. Podle jejích závěrů získali ti, kteří při svých rozhodnutích maximalizují, většinou lepší práci. Jejich platy byly v průměru o 20 % vyšší. Ale jejich pocit ze získané práce byl horší než u těch, kteří jejímu hledání nevěnovali tolik času a námahy! Schwartz k tomu říká: „Ti, kteří maximalizují, se trápí tím, že nemohou prozkoumat každou z existujících možností. Dělají dobrá rozhodnutí, vše ale skončí tím, že z nich mají špatný pocit.“
Podle Schwartze se nedá říci, že by přístup k rozhodování nějak souvisel s pohlavím. Poznamenává jen, že lidem by mohl prospět partner s opačným přístupem: „Standardy pak budou vysoko, ale rozhodování bude hladší.“ Dodává však, že obecně by měl rozhodnout vždy ten, kterému více záleží na dobrých výsledcích. A to nemusí být pokaždé ti, kteří se snaží maximalizovat. Pokud jsou pak tito lidé rozhodovacím procesem paralyzovaní, měl by řešení vybrat jejich protějšek.
Naše vnitřní GPS
Letošní Nobelovu cenu z oblasti psychologie a medicíny si odnesli John O’Keefe a manželé May-Britt Moser a Edvard I. Moser. První z nich identifikoval nervové buňky umožňující tvorbu prostorové mapy, která nám slouží k orientaci v prostoru. Norský pár pak identifikoval buňky, které nám umožňují pohyb v prostoru. Obojí stojí v samém centru naší existence. Většina našich vzpomínek je nějak vázána ke konkrétnímu místu. Velká část toho, co si pamatujeme a používáme v běžném životě, se tak odehrává v kontextu prostoru.
Klíčová otázka zní, jak je náš smysl pro prostor a schopnost pohybovat se v něm spojen s naším mozkem. O’Keefe našel významnou část odpovědi už v roce 1971, kdy se zaměřil na analýzu hipokampu. Jde o součást mozku, která byla považována za významnou z hlediska naší paměti. Lidé s poškozeným hipokampem totiž často trpí rozsáhlou amnézií. O’Keefe pokusy na krysách zjistil, že části jejich mozku se aktivují ve chvíli, kdy se při svém pohybu dostanou do určitého místa. A zdálo se, že nedochází pouze k registraci daného místa, ale že určité mozkové buňky tvoří jeho prostorovou mapu. Vzpomínka na určité místo pak byla tvořena různými kombinacemi aktivity těchto buněk.
Uvedená zjištění pomohla Moserovým, kteří v roce 2005 také prováděli experimenty s krysami. Ti objevili sítě buněk, které tvoří „navigační mapy“, podle nichž se orientujeme. Jejich zjištění mohou pomoci i při léčbě některých nemocí, jako například Alzheimerově chorobě. Lidé, kteří jí trpí, totiž často nemohou najít cestu, nebo si nevzpomínají, kde se nacházejí.
Zdroj: FT, WSJ