Umělá inteligence nás už obklopuje všude. Počítače jsou schopny hodnotit prostředí, řešit složité problémy, učit se a získávat zkušenosti. Nepřemýšlejí jako my. Nemají mysl fungující jako ta naše, ale dokážou replikovat mnoho našich intelektuálních dovedností. A my se předháníme v tom, kolik věcí za sebe necháme počítače dělat. Naše rostoucí závislost na nich sebou ale může nést vysokou cenu. Objevují se totiž důkazy, že naše inteligence klesá s tím, jak roste závislost na inteligenci umělé. Ta namísto toho, aby nás pozvedala výše, nás podle všeho oblbuje.
Nejde o nijak rychlý proces. První vlna automatizace byla patrná v průmyslu po druhé světové válce. V továrnách byla instalována elektronická zařízení, zvýšila se efektivita výroby a také její ziskovost. Očekávalo se, že lidé se budou moci přesunout na méně náročná pracovní místa, kde mohli využít více ze svého talentu. V padesátých letech se James Bright z Harvard Business School věnoval tomu, jak automatizace ovlivňuje širokou škálu odvětví od těžkého strojírenství až po pekárny. Zjistil, že podmínky lidí ve výrobě se mění opačným směrem, než se předpokládalo. Zaměstnanci dělali méně zajímavou práci než dříve. Z profesí, které vyžadovaly nějakou odbornost, se stala místa, kde se pouze mačkají tlačítka.
Bright došel k závěru, že automatizace vede ke ztrátě pracovních dovedností a ne k jejich zvýšení a přesunu lidí k náročnějším pracovním úkolům. „Je jasné, že složité stroje nevyžadují odborný dohled, protože odbornost je možné zabudovat do stroje samotného,“ napsal vědec v roce 1966. Dnes se celá věc opakuje v mnohem širším měřítku. je schopen analýzy a rozhodování, automatizace se dostala z výroby do oblasti managementu a správy firem. Piloti letadel se na počítače spoléhají při letu, doktoři se s nimi radí při diagnóze, architekti je používají při navrhování staveb. Dotýkají se každého.
Počítače neberou talentovaným lidem všechna pracovní místa, ale mění způsob, jakým pracují. A stále více se ukazuje, že na ně mají stejný negativní vliv jako před desítkami let na dělníky v továrnách. Příkladem mohou být autopiloti letadel. Dnes se totiž odborníci obávají, že automatizace v této oblasti pokročila tak daleko, že piloti ztrácejí potřebné dovednosti. Výzkumu v této oblasti se věnuje Matthew Ebbatson, který v roce 2007 testoval skupinu pilotů. Měli učinit složitý manévr na simulátoru letu. Pak porovnával jejich výsledky s tím, jak moc během skutečných letů používají autopiloty. Zjistil, že vztah je velmi úzký.
Problém spočívá v tom, že dnes autopilot většinou zajišťuje širokou škálu operací od vzletu až po přistání. Federal Aviation Administration minulý rok informovala, že roste korelace mezi počtem pádů letadel a tím, jak moc se piloti spoléhají na automatické řízení jejich strojů. Piloti si prý zvykli věci jen sledovat a případně reagovat namísto toho, aby byli proaktivní. FAA tak na ně naléhá, aby věnovali více času skutečnému pilotování letadel bez pomoci počítačů.
Na nizozemské Utrecht University byl před deseti lety proveden pokus, v jehož rámci museli lidé řešit problémy s velmi zastaralým softwarem, či se softwarem moderním, který jim nabízel řadu variant řešení. Ti, kteří používali první software, si nakonec vytvořili lepší strategii a učinili méně chyb. Používání sofistikovaného programu nakonec vedlo k „bezcílnému klikání myší“, protože software vedl k potlačení logického uvažování a procesu učení se. Hubert Dreyfus z University of California v této souvislosti tvrdí, že lidské dovednosti se vyvíjejí na základě zkušeností získaných v široké škále situací. Jinak řečeno, naše dovednosti získáme jen tím, že v praxi neustále řešíme problémy. Moderní software je ale navržen tak, aby nás přesně této činnosti ušetřil.
Automatizace ale přes uvedené signály pokračuje dál a vytváří nečekané problémy. V časopise Diagnosis byla nedávno zveřejněna analýza týkající se toho, proč byla špatně provedena lékařská diagnóza Thomase Erica Duncana. Byl to první člověk, který v USA zemřel na ebolu (stalo se tak v Texas Health Presbyterian Hospital Dallas). Studie tvrdí, že digitální formuláře, které doktoři v tomto případě používali, pomohly k tomu, aby se značně zúžilo jejich vnímání celé situace a lékaři tak nakonec „pro stromy neviděli celý les“.
Jaké je řešení? Hovoří se o automatizaci, v jejímž středu stojí člověk a ne možnosti počítačů. hraje v takovém systému roli významnou, ale ne klíčovou. Aerolinky mohou například používat programy, které neustále předávají kontrolu nad letem od automatu k pilotovi a zase zpět. V oblastech, jako je účetnictví či medicína, by mohly být programy mnohem méně vtíravé a měly by lidem umožňovat, aby se sami rozhodovali namísto toho, aby dostávali návrhy od algoritmů.
Zajímavý je koncept takzvané adaptivní automatizace. Ta používá senzory a interpretační algoritmy, které sledují fyzické a mentální procesy lidí. Poté na základě získaných dat mění rozdělení úkolů mezi počítačem a lidmi. Když vidí, že ti druzí zápasí s problémem, alokuje více úkolů počítači. Když naopak vidí, že zájem lidí upadá, zvýší jejich aktivitu tím, že jim přiřadí více práce a umožní jim získávat další zkušenosti. Pokud necháme naše dovednosti upadat tím, že budeme bezmyšlenkovitě používat více a více automatizace, skončíme nakonec jako služebníci strojů. Vytvoříme svět pro stroje a ne pro nás.
Zdroj: WSJ