Někteří lidé by rádi zrušili Fed. Většina z nás to právem považuje za dost radikální krok. Spojené státy by pak už neměly žádnou centrální banku a tak by se zdálo, že snahy o její eliminaci jsou předem ztracené. Zbývá ale jeden způsob, jak Fed neutralizovat. Stalo by se tak v případě, pokud by se nastavení sazeb drželo nějakého předem daného pravidla. Kdyby se tak stalo, většina celého byrokratického procesu rozhodování by byla nahrazena jednoduchým algoritmem.
Není tedy divu, že řada politiků se chytla návrhu ekonoma Johna Taylora. Ten neúnavně bojuje za to, aby Fed musel nastavovat sazby podle pravidla, které nese jeho jméno. Taylor se kvůli tomu dokonce nedávno dostal do sporu s bývalým šéfem Fedu Benem Bernankem. Ekonom představil své „Taylorovo pravidlo“ v roce 1993 a jde o jednoduchou rovnici, která říká, že sazby jsou lineární funkcí odchylky produktu od jeho cílové úrovně a odchylky inflace od její cílové úrovně. Pokud tedy ekonomika roste příliš pomalu, sazby klesají a naopak. Jestliže inflace leží příliš vysoko, sazby jdou nahoru a naopak. A pravidlo říká přesně, o kolik se sazby musí pohnout.
Pokud by se Fed musel uvedeným pravidlem řídit, musel by pouze nastavit ony cíle a pak už by aktivní nebyl. Monetární politika by byla automatická, většina ekonomů pracujících v centrální bance by byla propuštěna. Bylo by to téměř tak dobré, jako kdyby byl Fed úplně zrušen. Taylor navíc tvrdí, že tento postup by nebyl jen mechanickým nastavováním sazeb, ale nikdy nevysvětlil, proč. Navíc je tu řada důvodů, proč to celé není dobrý nápad.
V první řadě není jasné, jak citlivě by měl podle zmíněného pravidla Fed na inflaci a růst produktu reagovat. Taylor navrhuje koeficienty ve výši 1,5 pro inflaci a 0,5 pro produkt. V praxi by to ale znamenalo poměrně dost utaženou monetární politiku a Fed by se v podstatě staral mnohem více o inflaci než o ekonomický růst. Když s Taylorovým pravidlem pracovali jiní ekonomové, došli k závěru, že by mělo být zaměřeno více na růst. Podle jejich modelů by pak používání tohoto pravidla bylo nejlepším řešením, ekonomické fluktuace by ale nesměly být moc velké. Taylor svůj postoj ovšem nemění a tvrdí, že jeho čísla budou fungovat nejlépe. Kdyby pak měl konkrétní čísla vybírat Fed, situace by byla nakonec v podstatě stejná jako nyní.
Dalším problém tkví v tom, že vlastně není jasné, jak by používání pravidla stabilizoval finanční systém. Taylor tvrdí, že finanční krizi roku 2008 způsobil Fed tím, že se nastavením sazeb odchýlil od jeho pravidla. Jak ale poukazuje třeba ekonom Tony Yates, toto pravidlo v sobě nemá žádný mechanismus, kterým by odráželo nestabilitu finančního systému! Jinak řečeno, pravidlo nebylo navrženo s tím, že má bránit finančním krizím a tudíž to od něj nelze realisticky čekat.
Problémů s Taylorovým pravidlem je mnohem více. Sazby například nemohou klesnout pod nulu a v určitých situacích by tak podle něj měl Fed udělat něco, co udělat nemůže. A jak bylo zmíněno, pravděpodobně by fungovalo jen tehdy, pokud by ekonomické fluktuace nebyly výrazné. Je tudíž pochybné, jakou hodnotu by mělo pro problémy typu finanční krize či inflace sedmdesátých let. Návrhy na jeho zavedení jsou velkou chybou, jde jen o snahy o utaženou monetární politiku, které jsou maskované rovnicemi.
Autorem je ekonom Noah Smith.
Zdroj: Bloomberg