Historie ukazuje, že když chce vláda upevnit vlastní moc, musí svůj lid přeměnit na daňové poplatníky. Římská říše požadovala platby od každého kmene, který si podrobila. Spojené státy se staly federací teprve tehdy, když v osmnáctém století došlo k vytvoření jednotného daňového systému pro celou unii (nejdříve u prodeje whisky, protože ten byl vysoce lukrativní).
Politici v eurozóně se nyní snaží o uplatnění tohoto principu. Náročná vyjednávání během řecké krize je vedla k úvahám o tom, že eurozóna by měla být silněji propojena. Mario Draghi, který stojí v čele ECB, chce přísnější pravidla v oblasti bankovnictví. Francouzský prezident François Hollande navrhuje, aby monetární unii řídila samostatná ekonomická rada. A finanční experti v Bruselu i Berlíně se domnívají, že měnová unie by měla postupovat podle historických zkušeností. Měla by zavést svou vlastní daň.
Kdyby se takový plán uskutečnil, došlo by k prolomení tabu. Lidé si zvykli na to, že část pravomocí byla přesunuta do Bruselu. Ale i ti největší zastánci integrace byli doposud ohledně společné daně skeptičtí. Dlouho se tak předpokládalo, že právo vybírat daně patří pouze jednotlivým státům. Postoj se ovšem mění s tím, jak probíhá jedno krizové zasedání za druhým. Zastánci celoevropské daně tvrdí, že kdyby byly příjmy a výdaje spravovány centrálně, nemohlo by docházet k tomu, aby jedna země vydírala ty ostatní. Evropská komise by měla konečně také prostředky k naplnění své hospodářské politiky. Mohla by mimo jiné snižovat daně v době, kdy se ekonomické klima zhorší a naopak.
Celý plán se zatím nachází v počáteční fázi, ale je jasné, kdo by na jeho naplnění tratil. Je to údajně nejmocnější žena v Evropě Angela Merkelová. Už roky se snaží o posílení monetární unie mezi státními dohodami. Nyní by se do popředí mohl dostat její rival ministr financí Wolfgang Schäuble. Ten říká, že jeho plány týkající se monetární unie se liší od plánů Merkelové. Podle jeho názoru je totiž nutné „založit politickou unii, například posílením Evropské komise a Evropského parlamentu“.
Merkelovou také ohrožuje francouzský prezident François Hollande. Ten se po posledním jednání s řeckou vládou stavěl do pozice vítěze. Uvedl, že „cílem Francie bylo udržet Řecko v eurozóně“, hovořil také o tom, že začíná „nová éra evropského vývoje a posilování monetární unie“. Eurozóna podle něho potřebuje svého ministra financí, který bude mít rozsáhlé pravomoci s možností intervenovat do národních rozpočtů. Měl by být pod dohledem Evropského parlamentu a on i parlament by měli mít svůj vlastní rozpočet.
Schäuble se domnívá, že francouzské návrhy nejdou dostatečně hluboko. Evropské ministerstvo financí by podle něho mělo mít přístup k silnému zdroji příjmů. Mohla by k němu například směřovat část daně z přidané hodnoty vybírané v jednotlivých zemích, či část daně z příjmů právnických osob. Obojí je totiž považováno za relativní stabilní zdroj. Alternativně by mohlo evropské ministerstvo financí samo vybírat část těchto daní. Zástupci německého ministerstva financí tvrdí, že o těchto návrzích hodlají na celoevropské úrovni vážně diskutovat.
Podobné plány by ale pravděpodobně Evropu rozdělily. Celoevropské ekonomické ministerstvo by totiž mělo pravomoc jen v některých zemích, ale ne ve státech jako Polsko nebo Česká republika. Prezident Evropské komise Jean-Claude Juncker chce podobná rozdělení minimalizovat, poslední jednání týkající se Řecka ho ale utvrdila v tom, že eurozóna se nemůže spoléhat na dobrou vůli zemí, které nejsou jejími členy.
Merkelová je ohledně popsaných plánů skeptická. Obává se totiž toho, že by se nové ekonomické ministerstvo stalo nástrojem transferů a monetární unie by se stala unií transferovou. Namísto toho, aby došlo k prosazování společných pravidel, by pak vzrostla snaha o přerozdělení co nejvíce zdrojů. Platí to zejména o pohybu peněz z bohatého severu na chudší jih. Merkelová také sdílí Junckerovy obavy týkající se hlubšího rozdělení Evropy, které by nyní nastalo mezi členskými zeměmi eurozóny a zeměmi, které v měnové unii nejsou.
V současné době považuje většina evropských zemí za nepřijatelné, aby Evropská komise či jiné evropské instituce v praxi intervenovaly ohledně jejich národních rozpočtů. Týká se to i Fiskálního paktu z roku 2012. Merkelová jej označila za „významný krok směrem k větší stabilitě monetární unie“. V praxi se ale na tuto dohodu neberou velké ohledy. I Francie její podmínky opakovaně porušuje a dá se čekat, že ze shovívavého přístupu bude těžit i nadále.
Obecně se ale nyní předpokládá, že takový stav nemůže dále panovat. Chyby v eurozóně nelze napravovat novými dohodami, které jsou neustále porušovány. Namísto toho musí mít rozhodovací pravomoci centrální instituce, která bude v budoucnu činit ta nejdůležitější rozhodnutí. Jedinou otázkou je, zda jsou už členské země připraveny vzdát se části své suverenity, a to zejména v oblasti vybírání daní a rozpočtů. A jak se k tomu budou stavět občané, kteří už nyní cítí, že evropští technokraté vládnou jejich životům?
Autory jsou Michael Sauga, Christian Reiermann a Christoph Schult.
Zdroj: Der Spiegel