Na začátku září roku 1990 čelil Donald Trump největší krizi svého života. Spolu s Wilburem Rossem cestoval do Atlantic City kvůli nově otevřenému kasinu Taj Mahal. To právě začalo svou činnost, ale už mu hrozila platební neschopnost. Ross jako odborník na investice do problematických aktiv zastupoval věřitele a držitele dluhopisů a Trump ho vzal na jednání ve svém vrtulníku, na kterém bylo obrovskými písmeny napsáno jeho jméno.
Ross říká, že věřitelé byli velmi pobouření a v první chvíli se chtěli Trumpa zbavit. Zároveň ale vzpomíná, jak se kolem přistávajícího vrtulníku a přistaveného auta hromadili Trumpovi obdivovatelé. Ross tvrdí, že právě obrovský počet Trumpových obdivovatelů jej nakonec donutil změnit názor. Dospěl totiž k přesvědčení, že Taj Mahal bude mnohem méně úspěšný bez Trumpovy osobnosti stojící v jeho pozadí.
Trump byl v devadesátých letech znám jako velmi bohatý člověk, ve skutečnosti se ale potácel v hlubokých finančních problémech. Spolu se svými společnostmi dlužil celkem 3,4 miliardy dolarů a nebyl schopen je splácet. Objevilo se tak riziko, že věřitelé se budou snažit o získání jeho hotelů, kasin a dalších aktiv. Mohli ho dokonce dostat do osobního bankrotu. Trump ale přežil a dnes je z něj miliardář, který své bohatství dává jako důkaz toho, že je správným kandidátem na prezidenta.
Trump za sebou nemá žádné zkušenosti z politické praxe, a pokud chceme soudit, jakým by byl prezidentem, můžeme se opřít pouze o jeho podnikatelskou kariéru. A zejména o to, jak se choval a jednal během zmíněné krize. Tehdy se v první řadě snažil přesvědčit věřitele, že jeho developerské aktivity mají větší hodnotu jako fungující byznys než jako krachující podnik. Jednalo se zejména o nemovitosti v New Yorku. Ve stejnou dobu začal ždímat peníze ze svých kasin a přesouval je do problematické oblasti nemovitostí. Pokračoval v tom i v době, kdy se kasina dostala do platební neschopnosti. Sám Trump k tomu říká: „Po řadu let jsem čerpal peníze z Atlantic City. Tyto peníze financovaly hodně z mých projektů.“
Trumpovi zaměstnanci a dodavatelé už tak dobře jako on neskončili. Dodavatelé dostali méně peněz, než kolik jim dlužil, zaměstnanci ztráceli práci. Mezi lety 1990 a 1996 se Trumpovi podařilo několikrát změnit i původní dohodu s věřiteli. Podle jednoho člověka, který se jednání účastnil, se snažil o to, aby dohody byly co nejsložitější, a tím bránil tomu, aby jim účastníci jednání úplně porozuměli. K tomu přidával soudní spory a obvinění některých ze svých partnerů, verbálně napadal ty, kteří se s ním neshodli. Jeho kolegové, přátelé a partneři hovoří o útočnosti hraničící s pomstychtivostí. V jedné z prezidentských debat sám Trump jako svou slabost uvedl, že „nikdy neodpouští“.
Trump ke své taktice říká, že byla vždy vyprovokována provokacemi či zradou. A dodává: „Čím tvrději jsem bojoval, tím více peněz jsem vydělal.“ O své situaci během recese roku 1990 pak tvrdí, že „sledoval, jak jeho říše kolabuje“. Bankéř Robert McSween vzpomíná, že na jedno z jednání s věřiteli dorazil Trump v takové depresi, že téměř plakal. Během deseti minut se ale jeho chování úplně proměnilo do naprosté sebedůvěry.
Na konci celého procesu restrukturalizace Trumpových dluhů jeden ze státních zástupců, který celý případ roky studoval, řekl: „Nejsem si jistý, že vůbec existuje někdo, kdo celému případu skutečně rozumí.“ Trump se každopádně dostal zpět do hry a podnikal opět tak, jak mu to vyhovovalo. Mimo jiné měl opět k dispozici 727. Přesně ten, který musel předtím prodat.
Autorem je Peter Grant.
Zdroj: WSJ