Milí čtenáři! Redakce Patria Online chce neustále rozšiřovat svou obsahovou nabídku, která se týká názorů, postojů a dění na finančních trzích. I proto jsme se rozhodli, ve spolupráci s kolegy z finanční skupiny ČSOB, že budeme na nepravidelné bázi hodnotit zajímavé publikace a knihy, které se týkají investic, ekonomiky a financí. Jako první počin v této aktivitě proto Patria Online přináší recenzi knihy Hanse-Wernera Sinna: V pasti eura, z pera Petra Dufka, analytika finančních trhů ČSOB.
Profesor Hans-Werner Sinn jako přední německý ekonom a zároveň penzionovaný prezident mnichovského Ifo institutu není rozhodně odpůrcem eura ani zarytým bojovníkem proti další integraci Evropské unie. Přesto jeho kniha V pasti eura, která letos vyšla v českém překladu profesora Karla Dyby, vyznívá vůči společné měně, respektive autoritám, které ji řídí, poměrně nelichotivě. Odpůrce eura v ČR nepochybně potěší, příznivce odradí, nicméně je to rozhodně kniha, která stojí za přečtení. Je to krátká čtivá kniha, které euroskeptiky nejspíše utvrdí v názorech, euro-optimisty možná naštve, má každopádně ambici přimět obě dvě strany přemýšlet i trochu z jiného pohledu než dosud.
A to především proto, že není jednostranně kritická, nicméně zároveň poukazuje na základy problémů fungování eurozóny z pohledu, kterého si hlavní proud většinou příliš nevšímá. Tím spíše, že jde o „detaily“ velmi podstatné, jak už to obvykle bývá. Ke kladům této knihy nepochybně patří její věcné uspořádání. Od základních chyb při konstrukci a boje za existenci eura, přes návrhy autora, jak eurozónu přivést do skutečně funkčního stavu a konče vizí evropské konfederace. Je to nepochybně zajímavé čtení rozložené do jednotlivých dějství evropského „dramatu“, které není určeno výhradně ekonomům, ale je srozumitelné široké veřejnosti. Nechci na tomto místě popisovat obsah jednotlivých kapitol, a proto se jen zaměřím na tři pro mě nejzajímavější témata.
Německo v menšině
Ačkoliv se často traduje, jak byla německá Bundesbanka vzorem pro fungování ECB, poslední léta ukazují, jak málo společného mají obě instituce. A jak malý vliv má vlastně zástupce Německa při rozhodování o tak zásadních krocích, jako je masivní tisk peněz skrze všechny možné programy, s nimiž v posledních osmi letech ECB přišla. Tyto programy sice byly nejprve zabaleny do vzletných slov o nutnosti stabilizace finančních trhů, následně do tezí o boji za dosažení inflačního cíle, avšak nelze vyloučit, že jim jde především o to, zajistit levné a dostupné financování předlužených zemí. A to není pozitivní hodnocení centrální banky, která by se rozhodně neměla stavět do role aktivního investora do dluhopisů nevalné kvality, ani do pozice věřitele poslední instance pro jednotlivé zúčastněné země. A právě kontext rozhodování, upřednostňování krátkodobých cílů před dlouhodobou prosperitou, je terčem věcné kritiky profesora Sinna. Zvlášť zajímavé je pak vysvětlení pozice Francie (jako by měla vždy poslední slovo), kterou rozhodně nechci čtenáři prozrazovat. Je to jedna z point, která zřejmě odsuzuje evropský projekt k dalšímu tápání.
Jednosměrné Řecko
Zatímco už od roku 2010 to vypadá, že obecně přijímaným receptem na řecké dluhy jsou ještě větší dluhy, tak v tomto směru může překvapit jasný postoj profesora Sinna, který hovoří o nutnosti oddlužení této země. Zároveň ovšem konstatuje, že neexistuje zázračná cesta, která do Řecka přivede prosperitu, když fakticky nedošlo – a vlastně ani nemůže dojít – k vnitřnímu přizpůsobení ekonomiky. Takovému, které by zvýšilo konkurenceschopnost této země, ať už na domácím nebo zahraničním trhu. Dlouhodobá vyšší domácí poptávka (ve srovnání s nabídkou) živená mzdami, jež nejsou úměrné produktivitě, totiž nemůže vést k ničemu jinému, než dluhovému financování dovozu. Řecko si sice v takovém případě díky společné měně nemusí půjčovat přímo na finančních trzích, protože vždy je tu ECB, která dostatek eur pro ekonomiku dodá. Takže zatímco státní dluhy Řecka lze smazat jedním tahem, privátní (bankovní) dluh, který má tato země v rámci Targetu euro-systému, může klidně dál narůstat. Problémem ovšem je, že tato cesta nepřináší ani prosperitu, ani perspektivu pro oněch 50 % nezaměstnaných mezi mladými.
Německo jako vítěz?
V širších souvislostech si lze nakonec udělat názor na pozici Německa jako vítěze evropské integrace. Německá ekonomika vykazuje na rozdíl od ostatních starých členských zemí EU velmi slušný růst, stává se čím dál více konkurenceschopnější a zároveň vytváří nejvyšší přebytky běžného účtu platební bilance. Do této pozice se však, jak autor uvádí, nedostala bezbolestně a rozhodně to není pozice, která jí přináší jen obchodní přebytek. Německo se svým úsilím o konkurenceschopnost dostalo do pozice bankéře, který ať chce nebo nechce, nepřímo financuje ostatní, kteří jeho zboží nakupují, protože sami na poli získávání konkurenčních výhod příliš nepracovali. Výhoda a nevýhoda pozice Německa jsou jako dvě strany jedné mince. Pozici nejsilnější ekonomiky EU Německo nezískalo zadarmo. Nebyla zadarmo, není zadarmo a už vůbec nebude zadarmo.
A jak z toho ven navrhuje v poslední části knihy profesor Sinn. Jeho názory v tomto směru asi příliš populární mezi zastánci transferové unie nebudou, ale na jeho slova nakonec může dojít. Už proto, že současný tlak na posílení unie v různých oblastech dává nové podobě unie slabé základy, tak jako při vzniku unie měnové. Proč tomu tak je, ponechávám na čtenáři samotném.