Ekonomové jsou na tom někdy podobně jako lékaři. Hledí na pacienta, u kterého je jasné, jak se problém projevuje, ale diagnóza sama zřejmá není. Přesně v takové situaci se nacházíme i nyní. Pokud bychom si pro odhad zdraví ekonomiky měli vybrat jeden ukazatel, byl by to asi hrubý domácí produkt. A během posledních deseti let rostl reálný produkt na hlavu v USA jen o 0,44 % ročně. Předtím byl přitom standardní růst dosahující 2 %. Ten zajišťoval zdvojnásobení příjmů každých 35 let, zatímco s 0,44% ročním růstem budeme na zdvojnásobení příjmů čekat 160 let.
Z propadu tempa průměrného růstu bychom mohli vinit Velkou recesi, ale takové vysvětlení by bylo příliš jednoduché. V roce 1982 nastala také hluboká recese a nezaměstnanost dosáhla 10,8 %. Nicméně na počátku roku 1989 dosahoval průměrný růst předchozích deseti let 2,1 %. Příčinou bylo prudké oživení, kterým ekonomika po předchozí recesi prošla. Takové oživení se po Velké recesi nedostavilo. Jaká je příčina? To nikdo přesně neví, teorií existuje několik.
Podle některých ekonomů žádný problém ve skutečnosti neexistuje. Tvrdí, že pokud vezmeme v úvahu růst kvality a nové produkty na trhu, produkt je vyšší, než udávají oficiální čísla. Jako příklad lze uvést chytré telefony, které dnes nahrazují celou řadu přístrojů, včetně fotoaparátů či hudebních přehrávačů. Problém by tedy podle této teorie nespočíval v ekonomice samotné, ale pouze ve statistice. Jenže většina lidí se domnívá, že ekonomika a celá země se skutečně pohybuje špatným směrem. Tato nespokojenost nepramení z toho, že lidé věnovali velkou pozornost národním účtům. Jejím základem je každodenní život.
Druhou možností jsou dlouhodobé důsledky krize. Recese let 2008–2009 byla způsobena nejhorší finanční krizí od Velké deprese. Řada lidí se obávala příchodu další Velké deprese, a i když se tuto katastrofu podařilo odvrátit, všechny obavy eliminovány nebyly. Dobrou zprávou by v takovém případě bylo to, že všechny špatné zprávy nakonec pominou, chce to jen trpělivost.
Lawrence H. Summers spojuje útlum s dlouhodobou stagnací, která má svůj počátek ještě před poslední krizí. Poukazuje zejména na dlouhodobý pokles sazeb, který podle něj představuje pokles poptávky po kapitálu, který by měl financovat nové investiční projekty. Tuto změnu podle ekonoma vyvolalo několik faktorů, mezi které patří nižší tempo růstu populace či nižší ceny kapitálového zboží. Výsledkem je pak dlouhodobý útlum poptávky a ekonomika neschopná vytvářet plnou zaměstnanost. Řešením by podle Summerse měly být vyšší vládní investice do infrastruktury, které by využily nízkých sazeb.
Robert Gordon zase poukazuje na zhoršení v oblasti inovací. Předchozí generace začaly používat elektrickou energii či spalovací motory, ale naše inovace už nejsou tak převratné. Tato možnost je nejpesimističtější, protože pokud má Gordon skutečně pravdu, pak není jiná možnost, než si na pomalý růst prostě zvyknout.
Další možnost představuje špatná ekonomická politika. Když se v roce 2009 dostal k moci Barack Obama, ekonomika se potácela v hluboké recesi. Prezidentovi poradci se spoléhali na standardní keynesiánskou teorii a navrhovali velké zvýšení vládních výdajů, které mělo ekonomiku zvednout z útlumu. Poté, co začalo ekonomické oživení, vláda podpořila zvýšení daní, aby se zmenšily rozpočtové deficity.
Takové politiky se ale můžeme obávat. Například Olivier Blanchard a Roberto Perotti ve studii z roku 2002 tvrdí, že „jak zvyšování daní, tak zvyšování vládních výdajů mají negativní dopad na investice“. A dodávají, že „toto zjištění lze těžko sloučit s keynesiánskou teorií“. Máme tu tedy jeden problém a pět diagnóz. Já sám bohužel nevím, která z nich je správná. Je dost dobře možné, že trochu pravdy najdeme na každé z nich.
Autorem je ekonom Gregory Mankiw.
Zdroj: NYTimes